KRONIKA AKCÍ 2010

29. setkání KPR – Advent s obry  

sobota 10. prosince 2010

Jemná předvánoční atmosféra, historické náměstí v bílém rouchu a sluncem prozářená obloha nad námi; to byly kulisy posledního setkání Klubu přátel rozhleden v roce 2010. Město Hostinné (německy Arnau) nebylo vybráno náhodně; zdejší nádherná radnice se pyšní vnějším ochozem, pro veřejnost jindy zcela uzavřeným. Pouze jednou za rok, při tradiční pouti a slavnosti Porciunkule (to je název pro výroční církevní slavnost konanou 2. srpna ve františkánských kostelech), je návštěvníkům města povoleno z podlážky umístěné při vstupu na ochoz vyhlédnout na náměstí). Tentokrát bylo vše jinak. Sešli jsme se v infocentru, pokoupili suvenýry a odebrali se na městský úřad, kde se nás ujal sympatický, a pokud jde o historii města, téměř vševědoucí pan Anděl. Ochotně nás provedl typickým mázhausem, ukázal nám zcela ojedinělou sbírku malovaných barokních klátů (kláty jsou špalkové úly, podle tohoto názvu vznikl název města Klatovy) a poté vyvedl do vkusně vybaveného minimuzea, které spolu se svými pěti přáteli založil. Neustále přitom vyprávěl poutavé střípky z historie města. Třešinkou na dortu byl, jak jinak, výstup na ochoz radniční věže a rozhlédnutí se po náměstí a směrem k Černé hoře. Adventní nálada byla více než zřejmá, stejně jako zavládla přátelská atmosféra mezi námi. Nadšeni z prohlídky jsme panu Andělovi děkovali, popřáli krásný čas a za klub věnovali vánoční dárek. Dvěma auty jsme poté odjeli do Jilemnice; zastavili jsme se na chutný oběd a s milou průvodkyní zakončili páteční den výhledem z vnitřního ochozu radniční věže na jilemnickém náměstí.                                 (text: Martin Š. + Rozhlednář č. 17/2011)


28b. Předadventní výlet KPR – Věže Boskovice+Víska  

sobota 27. listopadu 2010

V omezenějším počtu 8 lidí, zřejmě kvůli ranní chumelenici a náledí, jsme se sešli před čerstvě zpřístupněnou netradiční věží boskovické radnice. Na vrcholu se ale počasí naštěstí umoudřilo a odkrylo výhledy. Následoval přesun nejprve vlakem a následně pěšky ve velkém mrazu do Vísky. Slunce ale mezitím zmodřilo oblohu, takže poněkud dobrodružná cesta po úzkých žebřících mezi pavučinami do nejvyššího bodu vísecké sušárny na hasičské hadice stála za to: ta panoramata! Na závěr někteří neodolali a vyrazili za podrobným výkladem pana věžníka-historika v Jevíčku.                                          (akce: Martin Š. a Pavel G. + Rozhlednář č. 16/2010)


28a. setkání KPR – Peruc a Stradonka  

čtvrtek 28. října 2010

Do zcela odlišného koutu naší vlasti se vypravila naše rozhlednářská parta pouhých 5 dnů po předchozí akci. Charakter akce byl v mnohém odlišný – starobylé městečko Peruc napěchované přírodními i kulturními turistickými zajímavostmi, společná vycházka spadaným listím nenáročnou parkovou krajinou. Samozřejmě nechyběly vyhlídky a tentokrát ani společné posezení ve velmi přátelské atmosféře. Sešla se vlastně netradiční parta: vzhledem ke krátké pauze se objevily z minulé akce jen tři stejné tváře – Pavel s Alenou (tentokrát vzali i dceru) a Martin, který pomohl s organizací Hance. Ta se akce ujala s vervou sobě vlastní a opět se ukázalo, jak je fajn, když akci uspořádá někdo místní. Na náměstíčku v Peruci se nás sešla dobrá dvacítka, z toho 12 členů KPR a ostatní hosté. Martin s kamarádem Jardou přišli jako jediní od vlaku, a byli tak zproštěni logistické operace, jak se dostat k autu. Vycházka totiž vedla z Peruce přes Stradonku do Stradonic. Manželé Vlasta se Zdeňkem se vraceli zpět po svých (!), ostatní řidiče odvezl ochotný pan Dvořák. V Peruci jsme nejdříve na uvítanou obdrželi slané pečivo ve tvaru rozhledny (někteří viděli šipku, Martin s Pavlem však rozhlednu a … nemýlili se ☺). Poté nás slečna Jana z místní farnosti provedla nádherným barokním kostelem, velmi specifickým schodištěm ke zvonům (výhled byl však omezen pouze na zámek a několik okolních budov) a závěrem zahrála na varhany. Poté jsme si stanovili rozchod zhruba na hodinku, většina ale putovala do Plazíkovy galerie, kde jsme obdivovali jedinečné panorama z Krásné vyhlídky i snímky fotografky Petul s vykreslenými detaily. Zastavili jsme se i ve druhé galerii na náměstí (suvenýry, pohlednice). Někteří využili posledního víkendu v sezóně a navštívili výstavu Fillových obrazů v prostorách zámku či Muzeum české vesnice umístěné v někdejší sýpce. Škoda že nebylo více času na místní hospůdku – na velikost místa měli až neuvěřitelný sortiment jídel a otevřeno již dlouho před polednem. Druhé setkání se odehrálo u pamětního Oldřichova dubu, pod kterým v dávných časech kníže Oldřich – dnešní terminologií bychom řekli „sbalil“ – prostou, ale krásnou dívku Boženu, a z jejich nelegitimního svazku se narodil jeho jediný syn, pozdější kníže Břetislav I. Tento tisíciletý (!) strom, dvakrát spálený bleskem, a přesto stále živý, v nás vzbuzoval velkou úctu. Spadaným listím jsme pak doputovali ke Krásné neboli Čechově vyhlídce, což je zastřešený altán zbudovaný za účelem odpočinku a vyhlídky na západní Středohoří (Lounsko, Milešovka, Házmburk). Úžasné místo! Barevným lesem, krajinou téměř parkovou, přes osadu Chrastín a po dlouhé mezi jsme došli z netypické strany až k rozhledně. Nahoře nás již čekalo pár zdejších obyvatel, kteří se o akci dozvěděli a přišli se také podívat. Rozhledy byly tentokrát poměrně mlhavé, nicméně doprovodilo nás teplé slunečné počasí a to bylo fajn. Na dálku jsme symbolicky přivítali novorozenou Aničku, zapsali se Hance do kroniky a spěchali do hospody na guláš a pivo či jiný oblíbený nápoj. Hanka „dovalila“ plnou tašku originálních suvenýrů! Společné posezení patřilo k těm nejsrdečnějším, které jsem během těch dvou let v KPR zažil, Hance srdečně děkuju za uspořádání akce a přeju nám všem i sobě další podobná setkání!                                                                                                (text: Martin Š., FOTO „plazik“ + Rozhlednář č. 16/2010)


27. setkání KPR – Heřmanův Městec a okolí  

sobota 23. října 2010

Cílem další z velmi zdařilých akcí bylo nenápadné východočeské město Heřmanův Městec, které se ovšem může pochlubit hned třemi (!) běžně nepřístupnými věžemi. Za počasí, které připomínalo pozdní babí léto, se nás na náměstí pod věží kostela sv. Bartoloměje sešlo asi dvacet. Většina přijela auty, někteří vlakem a dva dokonce na kole: kromě Honzy netradičně i Aida. Nejdříve jsme společně vystoupali na pěkný vnější ochoze věže s výhledem především na Pardubicko. Kdyby nebyl takový opar, dost možná bychom viděli ke Krkonoším či Orlickým horám. Po sestupu z věže jsme se přesunuli na okraj města k Husovu sboru právě včas, kdy přicházela velmi příjemná paní farářka, která nás nejen vyvedla do vnitřku kostela, ale i na věž, typickou pro husitské kostely. S úsměvem nám povyprávěla o životě farnosti a ekumenických setkáních, což se u nás vidí dosti zřídka. Pavel s Alenou pro ni zajistili květinový dárek, kterým i náš klub vyjádřil vstřícnost a poděkování. Výstup nahoru byl velmi pěkný, nejdříve po pohodlném schodišti, poté po leccos pamatujícím žebříku, nicméně z věže jsme mohli krásně přehlédnout celý Heřmanův Městec s oběma cíli – jak předešlým, tak následujícím; tím byla věžička místního zámku, sloužícího dnes jako domov důchodců. I zde klaplo vše v naprostém pořádku, po společném vyfocení se na nádvoří jsme vylezli do druhého patra objektu, odkud po točitém schodišti zbývá pár metrů na – 4 – otevřený ochoz věže. Ten je velmi prostorný, a i když se stojí na plechové, mírně skloněné střeše, vešli jsme se sem všichni najednou. Kromě téměř již tradiční medoviny, kterou jsme věnovali panu údržbáři, se blýskli opět Pavel s Alenou, kteří seniorům přivezli krabici řepánků. Většina z nás se pak odebrala na posezení do nejblíže položené restaurace, aby se poté vydala na předposlední otevírací den rozhledny Barborka, kde symbolicky završila letošní rozhlednovou sezónu.                                                                               (text: Aleš + Rozhlednář č. 16/2010)


26. setkání KPR – Malá Prašivá, Frenštát pod Radhoštěm a pivovar Radegast v Nošovicích  

sobota 16. října 2010

Také další setkání Klubu přátel rozhleden proběhlo na běžně nepřístupné rozhledně. Akce vypukla již v pátek večer v restauraci Roka ve Frýdlantu nad Ostravicí. Sešlo se nás 8 a zábava u společného stolu byla rázem v plném proudu. Večer byl zakončen na ubytovně vynikající Heleninou slivovicí. Na chatě s rozhlednou na Malé Prašivé se nás sešlo 21. Nejsilněji byla zastoupena Praha (13), z Moravy se dostavily naopak pouze 3 osoby; nejvzdálenějším účastníkem byl Miloš H. z Litvínova. Pan majitel (přesněji: nájemce, majitelem je Klub českých turistů) nás nahoru pustil ještě dřív, než bylo dohodnuto, takže jsme se postupně prostřídali a k tlačenicím nedocházelo. Pivo místo sezónních 30 Kč stálo pouhých 26, turistická známka ještě krásných 25 Kč. Mlha se nakonec nekonala, bohužel výhled z věže je dnes již značně omezený: hezky je vidět hřbet Palkovických hůrek a dále část ostravské aglomerace (patrně právě město Ostravu od jihovýchodu). Dále nás zaujal pohled na kostelík sv. Antonína, nad nímž se odkryly vrcholky Beskyd. Severovýchodním směrem jsme mezi stromy tušili třineckou část Beskyd. Výhledy ostatními směry již znemožňovaly přerostlé stromy (chata zde stojí již od roku 1921), které v době intenzivního podzimu v tomto kraji měly nesporné barevné kouzlo. Podobně jako na Strážišti však šlo především o možnost být nahoře, neboť Prašivá je jednou z rozhlednářských „třináctých komnat“. Rozhledna je totiž už asi 8 let pro veřejnost uzavřena a s ohledem na stav ochozu ve vztahu k omezenému výhledu by se rekonstrukce zjevně nerentovala. Motorizovaní účastníci se poté vydali do Frenštátu pod Radhoštěm, kde se Jardovi podařilo domluvit otevření radniční věže mimo obvyklou dobu prohlídek. Ochotná paní z informačního centra nás nejen provedla celou radnicí, ale ani se nepozastavila nad tím, že jsme jí doslova „vyplenili“ dost dobře zásobené informační centrum. Během prohlídky radnice jsme si poslechli zajímavý výklad paní průvodkyně a zhlédli originály soch např. Karla Vašuta, Jana Knebla či Albína Poláška. Nejzajímavější byl originál sousoší sv. Cyrila a sv. Metoděje. Po občas dost úzkých a nízkých schodech jsme se kolem hodin dostali až nahoru na věž. Navzdory i díky trochu podmračenému počasí se nám otevřel nebývale zajímavý výhled nejen na panorama Beskyd v mracích a město samotné, ale i na nedaleké skokanské můstky či důlní věže. Jelikož bylo zrovna 11:30, mohli jsme z „první ruky“ slyšet odbíjení hodin, zvon byl přímo nahoře na vyhlídkové plošině. Všichni jsme se s napětím těšili na jeho zazvonění, ale bylo tak hlasité, že i když jsme ho čekali, nadskočili jsme leknutím. Při cestě dolů z věže naše trasa vedla ke skvostu sbírek, k originálu sochy boha Radegasta. Její autor, frenštátský rodák Albín Polášek, ji vytvořil z betonu a žulové drti. Přesná kopie této sochy, lépe odolávající místním povětrnostním podmínkám, stojí na cestě z Pusteven na Radhošť a druhý originál této sochy můžeme najít v pražské ZOO. Ostatně, bůh Radegast, ať už v jakékoli podobě či tvaru, nás provázel celými Beskydami. Byl také symbolem našeho posledního společného cíle. Tentokrát ale v tekutém stavu. Před jednou hodinou se nás sešlo 16 před branami pivovaru Radegast v Nošovicích. Zde se připojila Hančina pěší skupina, která cestou z Prašivé objevila novou zelenou turistickou značku z roku 2009, která není ještě ani v mapách! Tady se nás v IC ujal pan průvodce a společně jsme se vydali na dvouhodinovou exkurzi. Zhlédli jsme krátký dokumentární film a teoreticky se podle obrázků poučili o výrobě piva. Když jsme poté vstoupili do areálu pivovaru, čekala nás hned u dveří, jak jinak, socha boha Radegasta. Hned jsme se u ní všichni vyfotili, i z toho důvodu, že jde, kromě degustační místnosti, o poslední místo, kde se v pivovaru může oficiálně fotit. Procházeli jsme celým pivovarem a pan průvodce nám ukazoval různá zařízení potřebná k výrobě piva. Poněvadž ale byla sobota a v pivovaru se nepracovalo, mohli jsme vidět celý proces pouze teoreticky zvenku a například do plnírny lahví jsme se nedostali. Naštěstí většina z nás již v nějakém pivovaru na exkurzi byla, a jelikož jsme se těšili hlavně na věž, zkrácení prohlídky jsme uvítali. Do nejvýše položeného přístupného místa pivovaru nás zavezl obrovský výtah, vešli jsme se do něj všichni včetně pana průvodce. V 11. patře jsme vystoupili v degustační místnosti, která slouží nejen k odpočinku návštěvníků a ochutnání zlatavého moku, ale velká prosklená okna nabízí pěkný pohled do kraje (nechybí dalekohled). Celkem rádi jsme zde složili unavená těla a energii doplnili degustací 12stupňového piva; řidiči se oddávali lahodnému Birellu. Po poledni se Beskydy zahalily do oparu, přesto se nám z oken nabídl výhled na areál pivovaru, nejbližší Prašivou, pod ní se rozkládající areál automobilky Hyundai či okolní vesnice. Po dostatečném odpočinku jsme se společně vrátili k výchozímu bodu prohlídky a rozebrali si svá zavazadla z „úschovny“ v šatně. Tady naše společná oficiálně neoficiální akce skončila. I přes vrtkavé počasí se nejen sobota, ale i celý víkend velmi povedl. Většina z nás totiž využila návštěvu Moravy k minimálně jednomu přespání a návštěvě dalších zajímavých lokalit. Přespání nám nabídla ubytovna či soukromí ve Frýdlantu nad Ostravicí či samotná chata Na Prašivé. Měli jsme díky tomu možnost opět spolu posedět u večeře, popovídat si a hlavně si předávat zážitky z navštívených objektů. Poděkování patří jako obvykle organizátorům, dále pak Jirkovi za zapůjčení baterek do foťáku. Speciální poděkování patří rovněž restauračnímu vozu IC 540 Landek, který neautařům velice zpříjemnil zpáteční cestu.                                                                                                                        (text: Dana s přispěním Aidy a Martina, FOTO Dana V. + FOTO Jarda F. a FOTO + Rozhlednář č. 16/2010)


25. setkání KPR – Strážiště-Partyzán Chomutov  

neděle 3. října 2010

Přesně po měsíci od frýdlantsko-libereckého celostátního setkání následovalo další; v přípravě jsme se prostřídali s Pavlem Gejdošem a výsledkem byla, tentokrát bodová, návštěva „klasické“ nepřístupné rozhledny. Místo: Strážiště u Chomutova (511 m). Vrch Strážiště nad Chomutovem patřil již koncem 19. stol. k oblíbeným výletním místům. Výsledkem tohoto zájmu bylo vybudování dřevěné vyhlídky zvané Gloriet na vrcholovém bodě v r. 1882. Gloriet byl ve svém přízemí obehnán přístřeškem s možností občerstvení. Turisté mohli vystoupat na osmibokou, 8m vysokou rozhlednu. Když pavilon dne 12. března 1924 vyhořel, rozhodli se městští radní postavit na vrchu hotel s restaurací doplněný kamennou rozhlednou podle plánů chomutovského architekta Kuglera. Přípravy začaly už v roce 1927, stavba byla dokončena 12. prosince 1931. Po 2. sv. válce získal hotel jméno Partyzán. Tento název zůstal dodnes. Od počátku 90. let minulého stol. měnil hotel s rozhlednou často majitele. Nakonec jej město po neúspěšných pronájmech prodalo v létě 2001 za 3 mil. Kč místnímu podnikateli p. Donátovi, který investoval do rekonstrukce a úprav další 3 mil. Kč. Přístup na rozhlednu byl zakázán, neboť věž začala sloužit jako ubytovací prostory pro hotelové hosty. Dne 23. listopadu 2004 zachvátil celý objekt požár. Jeho následky byly zoufalé – z restaurace zůstaly – 4 – pouze obvodové zdi, které byly později zcela odstraněny, věž byla poničena a celý areál byl uzavřen. Majitel se však záhy pustil do nákladné rekonstrukce. Z finančních důvodů bylo znovu-otevření objektu několikrát odloženo. V současné podobě má horský hotel Partyzán celkem 35 pokojů a kongresový sál. Hlavní dominanta hotelu, dvacetimetrová věž, zůstala po požáru sice zachována, nicméně po rekonstrukci proběhnuvší v letech 2005 – 2010 jsou v ní umístěny hostinské pokoje a v nejvyšším místě pak svatební apartmá, takže věž není návštěvníkům přístupná. Hotel byl opětovně otevřen 1. srpna 2010. Pracovní ruch na Partyzánu ale neustane ani po tomto datu; do roku 2011 zde má vzniknout také wellness centrum a velké dětské hřiště. Jejich vznik je podmíněný tím, zda se majiteli podaří získat dotace z evropských fondů. Dokončeny také mají být další hotelové pokoje. Současný majitel hotelu pan Donát nám výjimečně umožnil návštěvu výhledového pokoje (dnes součástí budovaného svatebního apartmá). Celý víkend byl však v Krušných horách pro milovníky výhledů mimořádně nepříznivý – nižší i vyšší polohy byly zahaleny do podzimní mlhy. Mám však subjektivní pocit, že výhledy jsou pouze směrem do pánve, a tím pádem zastupitelné (lepší výhledy skýtají rozhledny na Jeřabině a Vlčí hoře). Osobně je mi více líto zániku originálního rozhledového panoramatu na Komáří vížce. (text: Martin, s využitím internet. zdrojů + Rozhlednář č. 15/2010)


24. setkání KPR – Věže Frýdlantska  

pátek 3. září 2010

První poprázdninová akce KPR, konaná výjimečně v pátek, měla velmi komplikované již početí (nejprve původní termín v sobotu 4.9. mohl kolidovat s otevřením Vochlice, pak zase ne, ale zůstalo se již u pátku s možností využít všední den na návštěvu jak radnice, tak školy v Liberci a besedy s prof. Nouzou tamtéž). Bylo tedy již v brzkém jaru rozhodnuto jediným organizátorem celé akce Martinem, že se sejdeme v pátek 3. 9. a bude se jednat o dvě lokality – Frýdlant a Liberec. Ani těhotenství této akce nebylo bezrizikové; tentokrát nás ohrozila velká voda z bleskové povodně právě na Frýdlantsku! Sama jsem byla původně k uskutečnění návštěvy Frýdlantu skeptická, nicméně nakonec se ukázalo, že město se dovedlo s následky povodní vyrovnat, naopak, paní mající službu na rozhledně byly nadšené naší skupinou, neboť již dlouho tam nepřišla ani noha. Jenom si stěžovaly, že každý nakoupí pohlednice rozhledny dole v IC a ony pak těžko něco prodávají. Tak jsme se snažili a udělali službě na rozhledně radost… Akce byla oficiálně zahájena srazem před frýdlantským zámkem, nicméně skupiny se potkávaly již v buse či vlaku a odehrávaly se obvyklé rozhovory převážně o rozhlednách. Polský průvodce byl velmi ohleduplný, ochotný, měl pochopení o naše zájmy a dokonce jsme bez problémů fotografovali, což uspokojilo všechny. Prošli jsme částí původního hradu, obdivovali všechny zámecké věžičky tentokrát shora a kochali se výhledem z běžně nepřístupného ochozu zámecké věže. Výhled byl vynikající, mraky fotogenické na nádherně modré obloze, takže ti, co zůstali doma a šetřili dovolenou, mohou jen závidět. Již začátek akce byl vynikající a to jsme netušili, že to tentokrát vydrží až do konce! Svatému Petrovi srdečně děkujeme… Z frýdlantského zámku jsme se přesunuli na náměstí, které je shodou okolností nezávisle na srpnové povodni v rekonstrukci; místa na focení překrásné frýdlantské radnice jsme tak museli pracně hledat. Chvilku čekání na vpuštění na ochoz jsme s chutí strávili v místním IC v téže budově a ukojili se prozatím četnými razítky, pohlednicemi a jinými suvenýry. Rovněž informačními letáky bylo IC zásobeno výborně. Pak už jsme ve dvou skupinách vystoupali na ochoz radnice a pokochali se zpětným pohledem na zámek, ulice města pod námi a rovněž okolními horami. Ty, kdo nemají zatím v rozhledníku Frýdlantskou rozhlednu, tato samozřejmě lákala nejvíce. Potom už byly dány instrukce k veřejné dopravě do Liberce, místo a hodina srazu tam a rozešli jsme se, většinou do místních hospůdek na oběd. Poté se vytvořila skupina zájemců o nedávno objevený vodojem na místní naučné stezce Putování za vodou a samozřejmě u těch, co nebyli na Frýdlantské výšině, i o tu. Vše se nakonec zdařilo zvládnout díky vrchnímu oblíbenci v KPR, dobrému „dědečkovi z pohádky“, který se objevuje v pravý čas a vždy je ochoten pomoci (Béďo, poznáváš se a sorry za toho dědečka ☺). Takže jsme společně poobědvali po skupinkách, s Béďou nám chutnalo a vyrazili s ním nejprve na rozhlednu (po dlouhé době zase první návštěvnici – paní byly nadšené a velmi ochotné) a pak k vodojemu na Supím vrchu na vyhlídku, kterou jsem nedávno avizovala na Zikyho chatu. Tato vyhlídka byla vybudována v dubnu 2008. Jedná se o analogii Holého vrchu u Bohdalic a zda to uznat za rozhlednu nechám povolanějším – večer se na přednášce toto diskutovalo právě u zmíněného Holého vrchu. Nicméně výhled z objektu je vynikající, především na zámek (zase z jiného úhlu pohledu) a ukázal se především Hvozd ve známé podobě z Čech s oběma objekty (chata vlevo, věž vpravo), tudíž dohady o tomto kopci viditelném ze zámku, kde chata ani rozhledna dalekohledem nebyly zřejmé, jsou vyřešeny.                     (text: Helena H.)

Druhé místo srazu se nacházelo ve 20 km vzdáleném krajském městě Liberci, na prostorném dvoře školy SOŠAG s výraznou věží. Dobře naladěný pan školník nás již očekával a jakmile dorazila poslední ekipa, vystartovalo se. Čerstvě vytřenou třídu jsme zhamtali jako stádo hrochů; naši stokorunovou omluvu na dálku snad paní uklízečka přijala bez hartusení. Za sponzorský příspěvek děkuju Pavlovi s Alenou! Jasné výhledy do členitého terénu nás na prostorném ochozu přiváděly téměř do extáze. V duchu jsme se laskali s městem a okolní hornatou krajinou dobrých půl hodiny, spouště fotoaparátů byly v plné permanenci. Panu školníkovi jsme poděkovali za skvělou atmosféru, věnovali mu lahvinku Hradní medoviny a už se těšili na obvyklou třešinku na dortu (tentokrát mimořádně chutném) v podobě přednášky pana profesora Nouzy. Pan profesor je čestným členem našeho klubu a aktivně sleduje jeho dění. Zvolené téma „Rozhledny s nadhledem“, jímž nás uvítal ve svém hájemství, přišlo v pravý čas. Ačkoliv jsme jinak dobrá parta, občas to zaskřípe – příliš se honíme, moc mluvíme a málo nasloucháme, nebereme ohledy na druhé a známe jedinou správnou definici rozhledny, tu svoji vlastní. Respekt, tolerance a nadhled, a přesto důraz na kvalitu – trpělivé prohlubování a rozšiřování vlastních obzorů, tento etický rozměr prolínal přednáškou. Hovořilo se hodně o nových rozhlednách. Ve vstupním testu „která je na obrázku“ bychom nikdo neuspěli – byl to příklad beze slov o novodobých rozhlednách málo originálních a vyrašivších jako houby po dešti. Poté přišel na řadu další průvodní jev současnosti – nevhodný výběr lokality. Besedovali jsme o důvodech těchto jevů, hledali inspiraci v zahraničí a usilovali o získání potřebného nadhledu a zejména jeho udržení do budoucna, aby nám společný koníček a společná setkávání přinášela co nejvíce radosti. Závěrem výslovně děkuji vám všem, kteří jste přijeli do Frýdlantu, nehledali důvody „proč nepřijet“, kterých by se našla celá škála počínaje odlehlostí místa a absencí „klasické“ rozhledny přes pracovní den po povodně, a přispěli tak k srdečné uvolněné atmosféře, jež doprovodila originální obsah; věřím, že i díky špičkovému rozhledovému počasí jste si z frýdlantského výběžku odvezli řadu zážitků i zdařilých snímků.      (text: Martin Š. + Rozhlednář č. 15/2010)


23. setkání KPR – Valeč (kostelní věž), Vochlice a Tobiášův vrch (či Mackova hora) 

sobota 26. června 2010

Za slunečného sobotního dopoledne, předznamenávajícího nástup téměř tropického letního počasí, zažilo městečko Valeč, zapomenutá barokní perla v zeleni na úpatí Doupovských hor, neobvyklý nájezd 25 (!) účastníků setkání Klubu přátel rozhleden. Před výstupem na věž kostela narození svatého Jana Křtitele jsme se postupně shledali na náměstíčku, a po větších či menších skupinkách vyrazili nejen na prohlídka muzea, ale i (stále ještě nepřístupného) zámku a jeho zámeckého parku, jehož největší zajímavostí pro rozhlednáře je budova letohrádku s věží. Bohužel objekt je v tak špatném technickém stavu, že je dlouhodobě uzavřen a veřejnosti nepřístupný. V 11 hodin nás před kostelem přivítal pan farář P. Řezáč a společně s námi vyrazil po strmých a ve spodní části poněkud temných schodech na věž. Ta nabízí zajímavý pohled jak na samotnou Valeč z výšky, tak i trochu dálkovější pohled směrem na Podbořansko. Věž kostela s dřevěnou nástavbou a ochozem (přistavěným teprve po opravě kolem r. 1995) je velmi zajímavá a činí tak kostel nepřehlédnutelným. Po sestupu z věže nás pan farář vzal ještě na prohlídku interiéru kostela s výkladem a předvedl nám, jak krásná hudba se line z píšťal valečských varhan. Po náročném výstupu část z nás usedla do jediné otevřené hospůdky přímo na náměstí a po nezbytném občerstvení se zvolna vydala k dalšímu cíli výletu, rozhledně na 7 km vzdáleném vrchu Vochlice. Tato rozhledna vzniklá ve 2. polovině 19. století byla dlouhou dobu zchátralá a bohem zapomenutá, než se jí ujala parta nadšenců z nedalekého Lubence, kteří si vytkli jako hlavní cíl záchranu věže a její zpřístupnění. Těší nás, že právě manželé Kantovi, kteří na tomto mají velkou zásluhu, se také stali členy KPR. Oba dva byli rovněž v době naší návštěvy na rozhledně přítomni a i za obrovského horka pracovali spolu s řadou dalších dobrovolníků na stavbě podlah v přízemí a na vyhlídkovém ochozu!! I tak jsme byli všichni ochotně na věž vpuštěni a mohli obdivovat výhled převážně jižním směrem. Bohužel směrem k Valči a k Doupovským horám, kam by byl výhled jistě nejzajímavější, mu brání vzrostlý les. Po sestupu z Vochlice oficiální akce skončila, závěrečným přídavkem pro některé autaře byla ještě nedaleká, naším klubem znovu zprovozněná, rozhledna na Tobiášově vrchu u Jesenice či cestou domů rozhledna Mackova hora.                                                        (text: Aleš, FOTO Jarda F., Rozhlednář č. 14/2010)

        


22. setkání KPR – Viva Schengen II – zájezd Tachovsko+Německo  

Velký Zvon, Böhmerwaldturm Ebene, Stückstein, Milíře, sobota 15. května 2010

O tom, že rozhlednáři jsou zdatní nejen ve zdolávání rozhleden, ale i ve společenské zábavě, se mohl přesvědčit každý, kdo v páteční předvečer zájezdu do Českého lesa navštívil salonek penzionu Radbuza v Bělé nad Radbuzou. Do pozdních večerních hodin zde probíhala čilá zábava a mnozí se ukládali ke spánku až v sobotu, v den konání akce samotné. V den, kdy nás v 8 hodin ráno očekával na jinak liduprázdném náměstí autobus města Bělá nad Radbuzou, aby nám pomohl zpřístupnit rozhledny a věže na obou stranách hranice. I přes nepříznivou předpověď většina přihlášených dorazila, a v malém autobuse nás cestovalo 21 rozhlednářů a řidič. Jako první cíl naší cesty byla vybrána vojenská věž na Velkém Zvonu. Autobusem jsme vyjeli po úzkých silničkách až k bráně přímo pod věží, a vylezli do husté mlhy, bohužel. Po vystoupání do posledního patra jsme se z oken pokojů a ložnic dívali – světe, div se – do mlhy. Někteří si tak alespoň jako útěchu vyfotografovali nápisy pod objekty s uvedenými cíli jako Přimda či Čechov, aby tak alespoň tušili, co vše by mohlo být vidět. Naštěstí to byl ale poslední nepříjemný zážitek dnešního dne, neboť počasí se začalo po sestupu z věže každou chvilkou vybírat. Na rozcestí u Červené závory jsme se rozdělili na 2 skupiny, zatímco skupina turistická (A) pokračovala na rozhlednu Böhmerwaldturm (na vrcholu Ebene) nejkratší možnou cestou (volným terénem, podmáčené louky a bahno nevyjímaje), skupina B (Aleši, proč zrovna oni jsou Béčko? ☺) dala přednost cestě přes Náměstí přírody v bývalé obci Pleš a oficiální cestě přes bývalý hraniční přechod Friedrichshäng. Z rozhledny na Ebene je krásný kruhový výhled, a jelikož se již počasí umoudřilo, viděli jsme nejen Čechov, Havran, Přimdu či Starý Herštejn, ale konečně i nedaleký vrchol Velkého Zvonu. A tak zatímco skupina A pokračovala pěšky dalších 12 km k rozhledně na Stücksteinu, skupina B, se kterou jsme se potkali pár kilometrů pod věží, mířila z rozhledny na nedaleké parkoviště, kde již čekal náš autobus. Cesta mezi oběma rozhlednami byla velmi příjemná, škoda jen, že kraj na bavorské straně hranice také není hustěji osídlený, a po cestě jsme tak nenarazili na žádnou možnost občerstvení či spočinutí. Rozhledna na Stücksteinu je na rozdíl od té na Ebene betonová (Böhmerwaldturm je dřevěná). Rovněž odtud se nabízí kruhový výhled na Český les, byť směrem k Velkému Zvonu a Ebene je již mírně přerostlý stromy. Naopak je vidět lépe směrem severním k Havranu. Jen pro fotografy je trochu zklamáním, že ani na jedné z věží není možné otevřít okno, byť na Stücksteinu se jednou po vykonaném úsilí přece jen pohnulo. Na věži jsme se obě skupiny zdárně shledali, a pokračovali dolů na parkoviště poblíž přírodního zookoutku k autobusu. V zookoutku jsme ještě chvíli pobývali ve společnosti divokých prasat, muflonů a daňků a pozornosti neunikla ani minirozhlednička umožňující pozorování vysoké zvěře v oboře). Autobusem jsme se pak přemístili přes hraniční přechod v železné k rozhledně Milíře, cesta po opuštěných silničkách kolem zámečku Diana byla překvapující a krásná. U rozhledny Milíře nebyl hlavním oříškem výstup na věž, na které jsme se kvůli zesilujícímu větru i přes daleký výhled (který ovšem vzhledem k umístění je umožněn pouze směrem jižním a západním), ale následné vyproštění autobusu, který během obrácení zapadl do podmáčené louky). Síla mužské části členů KPR se však ukázala v nejlepším světle, a za pár minut jsme opět autobus „nakolejili“. Pak už jen zbývala cesta do Bělé nad Radbuzou, kde jsme i přes takto intenzivní program byli již kolem 18. hodiny. Poděkování patří organizátorům, městu Bělá nad Radbuzou za zajištění autobusu a panu řidiči, který bez váhání zvládl manévry po leckdy krkolomných silničkách.                               (text: Aleš + Rozhlednář č. 13/2010)

        


21. setkání KPR – Netradiční vyhlídky Brna  

pátek 30. dubna 2010

Ač v pátek v pracovní den se nás milovníků rozhleden v Brně sešlo poměrně hodně. Sraz byl v 10.00 na Mendlově náměstí. Rozhlednáři se scházeli postupně. Ale už zaznívaly hlasy: „My jsme ráno byli na vyhlídkách hradu Špilberku“ a dokonce už někdo vystoupal na rozhlednu Babí lom. No prostě rozhlednoví šílenci. Doprava mezi brněnskými mrakodrapy byla různá. Většina účastníků jezdila MHD – Městskou hromadnou dopravou a proč taky né, když lístek na 24 hodin stojí 80 korun. Další skupinka se po Brně pohybovala v autě, jeden člen, který miluje pedály, jel na kole. Tentokrát se nikdo nepřesunoval pěšky nebo během.
První naše návštěva směřovala na výškovou budovu ve které sídlí ředitelství Brněnského výstaviště. Výtahem jsme vyjeli na vyhlídkovou plošinu. A jak je zvykem u rozhlednářů, začali obdivné výkřiky, to je ono, uf to je výhled a podobně. Krásná vyhlídka byla na centrum Brna s dominantním hradem Špilberk a na kopec s katedrálou sv. Petra a Pavla – Petrov. Ale nezapomenutelná se stala vyhlídka na český nejvýznamnější výstavní areál, kterému vévodí 45 metrů vysoká rozhledna, která je bohužel pro veřejnost uzavřená. Klub KPR již zdolal schody této vyhlídkové věže. Následovalo hromadné foto a zaměření našich dalekohledů na čtvrť Kohoutovice, kam jsme se začali přesouvat.
Trolejbusem jsme přejeli do Kohoutovic. A tam nás čekal výjezd stařičkým výtahem do posledního patra proslulé brněnské budovy s bývalou restaurací Grand Prix. Vyhlídková restauračka už zde není, nyní je zde sídlo firmy Loko Trans, která se zabývá službami v železniční spedici a vrcholové prostory má pronajaté od města Brna. Nádherný rozhled i na kopec Hobrtenky, kde se taky plánovala jedna z rozhleden. Soustředili jsme se výhledově na další cíl našeho putování výškáč VUT, který byl krásně vidět. U čekání na výtah to Gep hned naplánoval, zde je místo na pokladnu, tu se budou prodávat žluté pohledy a štítky na hole a toto je místo k razítkování. :-)))
Trolejbusem jsme přejeli do Pisárek, kde jsme trošku déle čekali na autobus. Helena vytáhla krásnou mapu Brna, kde byly vyznačeny významné brněnské vily. Gep šel za roh telefonovat a později přišel s vítězným sdělením, že se nám výjimečně zpřístupní i terasa hotelu Continental. Posel dobrých zpráv!!!! Vystoupili jsme na Červinkově ulici a zde to někteří jedlíci nevydrželi a narychlo si u stánku koupili párek v rohlíku a kafaři „capučino“. Ale, jak je rozhlednářů zvykem, hned se pokračovalo na další vyhlídku. Opět boží pokoukáníčko z budovy Vysokého učení v Brně. Je to vidět ve fotogalerii. Pro nás bylo důležité, že jsme zahledli budovu Grand Prix, odkud jsme vyjeli a viděli jsme i hotel Continental. Náš další cíl.
Další přejezd tramvají (brňáci hlásili: „valíme šalinó“) k vyhlášenému brněnskému hotelu Continental, který býval a je pořád proslulý zvěřinovými hody. Nás, ale tentokrát nezajímali gastronomické zážitky. Pro nás byla nejdůležitější vrcholová terasa, kam se normální smrtelník těžko dostane. Je známý i z médií pro svoji výšku, z hotelových oken už vyskočilo několik sebevrahů. Hotel Continental je takový nedoceněný architektonický skvost Brna. S výškou 51 metrů přečnívá všechny okolní budovy. Mimochodem v těchto místech dříve stával rodný dům proslulého architekta Adolfa Loose, jak připomíná pamětní deska u vchodu do hotelu. Po získání razítek na recepci, jsme vyjeli s mladým recepčním výtahem do 13. patra, kde býval vyhlášený bar se striptýzem (pro brňáky známá třináctka) a pak vyšli po zbývajících schodech na terasu. Nejkrásnější vyhlídka na centrum Brna i na budovu VUT, odkud jsme přijeli. K naší úplné spokojenosti chyběli číšníci, kteří by nám v tomto čtyřhvězdičkovém hotelu servírovali na střeše vhodné nápoje a třeba dorty vytvarované jako nám známé rozhledny.
Poslední přesun do samotného centra Brna. Konečně už pěšky. Čeká nás slavná budova Českého rozhlasu Brno. Tento dům v Beethovenově ulici navrhl architekt Arnošt Wiesner pro Českou banku Union, který má na „svědomí“ i světoznámé brněnské krematorium a další známé stavby. V recepci se nás ujala manažerka PR Alena Podlucká, která nás provázela na obě běžně nepřístupné terasy rozhlasu. Vyhlídka byla trošičku omezená, ale rozhlednáři si hned našli kamenné podstavce, na které se postavili. Zahlédli jsme i střechu hotelu Continental, čímž jsme dovršili náš vyhlídkový okruh. Třešinkou na dortu se pro nás stala prohlídka studií rozhlasu. Shodou okolností jsme byli svědky rozhovoru s ředitelem brněnské hvězdárny Jiřím Duškem. Právě té hvězdárny a planetária Mikuláše Koperníka na Kraví hoře, kde se začíná budovat „Přírodovědné exploratorium“ jehož součástí bude pozorovatelna s výhledem na město Brno. Před vchodem do rozhlasu jsme se rozloučili. Někteří se chystali domů, ti aktivnější po dalších vyhlídkách a rozhlednách v Brně a okolí. Naše společné poděkování patří Pavlovi za výborně připravenou akci!!
(akce: Pavel G., text: Jára K., FOTO Dana V. + FOTO Lenka H. + Rozhlednář č. 13/2010)


20. setkání KPR – Velké Žernoseky, Radějčín+cesta Čes.Středohořím  

sobota 10. dubna 2010

Nedlouho po rozhlednářském svátku na Vlkové se konalo další setkání, a to jubilejní dvacáté! I tentokrát připadlo na oblast poměrně blízkou od Prahy; vydali jsme se na dosud nezpřístupněný vysílač na Radejčíně na pomezí okresů Litoměřice a Ústí nad Labem. Setkání připravili Helena s Frantou, za pečlivou přípravu jim patří velký dík! Jejich rukopis byl patrný z turistického charakteru akce. Jako obvykle byly na programu hned dva vyhlídkové objekty. Prvním z nich byla budova obecního úřadu v Malých Žernosekách, jejíž vyhlídkový potenciál objevila v lednu právě Helena. Vyhlídková věž vznikla přestavbou původní hasičské zbrojnice. Byli jsme velmi vstřícně přivítáni a na ochozu se mohli dosyta vynadívat na Říp, Kletečnou, Radobýl, Lovoš či nejbližší okolí obce. K dispozici bylo i razítko a ke koupi pohlednice v místním konzumu. Po společném focení jsme se vydali k Radejčínu: část auty, část vlakem a zbytek pěšky Oparenským údolím a dále vlakem. Na ŽST Radejčín bylo místo druhého setkání. Počasí, tak jak je v posledních letech stále obvyklejší, se vymklo meteopředpovědi a tentokráte ve prospěch výletníků: žádný chlad, déšť ani ledový vítr, naopak příjemné dubnové sluníčko a nanejvýš oblačná obloha. V takto pozitivní atmosféře nás pan Táborský, správce vysílače s rozhlednou, dovedl na místo a po další skupinové fotografii jsme vystoupali nahoru. Na místě se sešlo 23 členů – včetně autora nejlepšího webu o českých rozhlednách Zikyho – a 2 psi, další 2 opozdilci a třetí pejsek se objevili na poslední chvíli. Pohledy na Středohoří (Kletečná, Varhošť, Lovoš, Kubačka aj.) a východní část Krušných hor (Bouřňák, Komáří vížka, Nakléřov) byly moc pěkné. Rozhledna se nachází v oblasti výstavby dálničních tunelů – téměř nad jedním z nich, ústí jiného je vidět. (Stavbu dálnice je možné velmi dobře pozorovat např. z vrcholu Lovoše.) Přesto se vyskytovaly oprávněné připomínky, že rozhledna není z tohoto pohledu příliš dobře položená. Faktem je, že poloha nebyla vybírána primárně pro turistické účely; ideálním krokem by bylo zpřístupnění a drobné navýšení lovošského kamenného torza rozhledny… O rozhledně Radejčín jsme psali v minulém Rozhlednáři. Doplňme, že se nachází velmi těsně v okrese Litoměřice (přestože ŽST Radejčín i obec jsou v okrese Ústí nad Labem), na vyhlídkovou plošinu ve výšce 20 metrů nás vyvede 97 schodů a v květnu by měla být volně otevřena veřejnosti. Pod rozhlednou převzal od Heleny štafetový kolík Franta Málek a zavelel k pochodu po žluté značce směr Doerellova vyhlídka. Trošku nás mrzí, že řada automobilistů jen počkala v Žernosekách i v Radejčíně a po uzavření rozhledny v tichosti zmizela. Oproti tomu musíme naopak pochválit jinak notorické automobilisty Pavla s Alenou a Danu, kteří tentokrát šli ochotně s ostatními. Franta byl ostatně k pěšákům ohleduplný. Vytyčil trasu s restaurací, tedy po žluté TZT směr Dubičky a s odbočkou na Doerellovu vyhlídku. Vyrazilo nás celkem 13 (nejsvižněji běhali všichni tři psi); nádherné pohledy do údolí Labe z této vyhlídky všechny přímo nadchly a fotografové se přímo pásli – pobrukování foťáků činilo zvukovou kulisu při výhledech. Občas jsme si nahlas zopakovali, co je vidět na našem břehu, na protějším pak všichni zoomovali Varhošť, který v předjarní vegetaci byl obzvlášť fotogenický a na přiblížených fotkách vypadá, že by tam jeden přes Labe doskočil. Debaty o výhledech byly inspirující, Franta ochotně vysvětloval každou „hrču“, kterou kdokoliv zahlédl. Pod vedením Franty jsme dále pochodovali, fotili a skutečně se nikoliv jen v uzavřených dvojicích bavili, psi měli také spoustu zážitků. Cestou už byl vidět známý Dubický kostelík a tam to Franta namířil ohledně našich žaludků. V restauraci se odpojila Dana s kolegyní (zakouřeno) a zůstalo 10 malých černošků věrných Frantovi, kteří společně pohodovali u jednoho stolu. Ochotná paní vedoucí nás obdarovala zdarma místními pohlednicemi, což byla prémie pro pěšáky. (Poznámka: existují výhledová panoramata ze spousty kopců severních Čech, na šířku buď 3 či 4 pohlednic s popisy výhledů, a nejzdařilejší je právě z Dubického kostelíka a z Varhoště.) Po občerstvení jsme změnili barvu (zezelenali jsme pod dozorem Franty) a vyrazili tedy po zelené TZT směr Dolní Zálezly. Trasa byla nádherná, počasí také výhledy jsme vnímali neustále, neb zákruty 4 Labe odkrývaly stále nové výhledy např. na soutěsky na protějším břehu – Rytina soutěska, Průčelská rokle apod. Odbočku dolů a zpět nahoru k známému Mlynářskému kameni s křížem a upravenou vyhlídkou nikdo nevynechal a výhled stál opravdu za to. Vrátili jsme se zpět na zelenou a klesali do údolí, počasí se začalo kabonit a po dosažení údolí Labe se nám na ČD v Zálezlech i rozpršelo. Vzhledem k tomu, že hospoda tam nebyla žádná, pršelo a první vlak jel na Ústí, jeli jsme všichni na sever. Květa, Pepa Š. a Helena jeli rychlíkem na Prahu. Daniel s holkama (Ájou a Jájou) a Vladimír V. (vděčný to účastník všech akcí) šli do IC pro panoramatické pohledy, Franta věrně doprovázel do poslední chvíle. Franto, děkujem, bylo to fajn! ☺                                              (text: Martin a Helena + Rozhlednář č. 12/2010)


19. setkání KPR – Vlková a Ládví  

sobota 20. března 2010

O prvním jarním víkendu čekal na všechny aktivní rozhlednáře jeden vskutku lákavý zážitek: mimořádné zpřístupnění rozhledny, která je ukryta v oboře na vrchu Vlková v okrese Praha – východ. Proto není divu, že na jinak prázdném zápraží místní restaurace se v sobotu postupně sešlo 43 členů a 2 návštěvníci, kteří si nenechali tuto ojedinělou možnost ujít, zejména když počasí bylo po dlouhé zimě skutečně jarní. Účastníci dorazili velmi rozmanitě – autem, pěšky od vlaku z Týnce nad Sázavou či z Krhanic, na kole od vlaku z Poříčí nad Sázavou či z Prahy, příměstským autobusem z Prahy – Budějovické.
Rozhledna, pocházející z roku 1924, je unikátní již tím, že byla veřejnosti přístupná naposledy za první republiky; to v souvislosti s provozem loveckého pavilonu, jehož byla součástí. Pavilon byl obklopen oborou, v níž byli chováni daňci a mufloni. Stavba sloužila především hostům majitelů – šlechtického rodu Ringhofferů, současně však byla přístupná i turistům.
Po roce 1948 se objekt stal majetkem vlády. Prominenti tehdejšího režimu jezdili do uzavřeného prostoru obory lovit zvěř, zatímco samotný stav pavilonu s věží se začal postupně zhoršovat. Již koncem 60. letech je pavilon uváděn jako zpustlý. Pan inženýr Fáber, současný nájemce, před několika lety zajistil kompletní přestavbu pavilonu i rozhledny. Dnešní stavba je lehká, celodřevěná. Vyhlídková věž byla zachována.
Po telefonické domluvě nás ing. Fáber vyzvedl na místě srazu a pěšky jsme se přesunuli k bráně obory. K rozhledně to pak už nebylo daleko, od brány je to slabých 10 minut. Objekt je po nedávné rekonstrukci v perfektní kondici, uvnitř věže jsou i pokoje, na přespání by to tu bylo špičkové. I přes velký počet osob jsme se pozvolna u oken vystřídali – tedy kromě tří pejsků, kteří museli zůstat u brány ? Výhled z oken věže je možný směrem jižním až západním, z dalších rozhleden lze kupodivu spatřit jen tu na Neštětické hoře. Po sestupu následovalo tradiční skupinové focení.
Při zpáteční cestě k restauraci jsme se (kousek od vstupu do obory) ještě zastavili na nově vznikající rozhledně v podobě telekomunikačního stožáru v místní osadě Ládeves (o rozhledně jsme informovali v Rozhlednáři č. 10), jehož zdolání po Béďově odborném zásahu již nic nebránilo ?. Odtud je pro změnu více vidět směrem východním, a tak kdyby se oba výhledy pomyslně sečetly, vycházel by téměř kruhový rozhled. Netřeba zdůrazňovat, že poté se většina odebrala do mezitím otevřené restaurace.
(text: Martin a Aleš, FOTO Dana V. + FOTO Lenka H. + Rozhlednář č. 12/2010)

        


18. setkání KPR – Rokycany a Zbiroh  

sobota 20. února 2010

Měli jsme štěstí! Dlouhé zimní mrazy konečně trochu polevily, nad pomalu tajícím sněhem po řadě dnech zatažené oblohy a mlh konečně vykouklo slunce; to přišlo zrovna na den, kdy proběhla další z akcí KPR! Tentokrát se konala na západě Čech, v okrese Rokycany, kde jsme vlastně navštívili veškeré (= obě dvě) věže tohoto okresu: věž kostela Panny Marie Sněžné v Rokycanech a zámeckou věž ve Zbirohu.
Závan jara vylákal z tepla domovů překvapivě mnoho lidí – na náměstí před rokycanským kostelem sešlo 26 osob. To už nás ale vítala paní Bauerová z rokycanské farnosti a po úzkých, avšak bezpečných dřevěných schodech jsme vystoupali na věž. Z ochozu se naskytl překvapivě parádní rozhled: Žďár, Radeč, ale i vzdálenější vrcholy Brd. Kdyby to nad střechami rokycanských domů tak nefoukalo, jistě bychom tu vydrželi déle.
Na zbirožský zámek jsme se přesunuli porůznu, jak už bývá zvykem – část auty, část vlakem a busem MHD. Ve Zbirohu vnější ochoz (balkón) zdaleka tak prostorný není, a proto jsme se zde rozdělili celkem na 5 skupin, které slečna průvodkyně postupně odvedla na věž (za to jí patří dík, úzké schody tolikrát nahoru a dolů není žádný med!). Bohužel ochoz není zcela nahoře, je zhruba nad výškou střech okolních zámeckých objektů, a ani neobepíná věž ze všech stran, takže je výhled možný jen směrem převážně severním a východním. Místo Radče a Brd je tak spíše vidět Křivoklátská vrchovina a směrem ku Praze se táhnoucí hřeben Hřebenů. I tak to bylo velmi pěkné, podobně jako prohlídka zámeckých interiérů, kterou si někteří nenechali ujít.
Opět panovala přívětivá atmosféra a slíbili jsme si, že se opět setkáme na Vlkové či na Velkém Zvonu!                                                           (akce: Martin Š., FOTO Pavel Z. + FOTO Dana V. + Rozhlednář č. 11/2010)


17. setkání KPR – 2. valná hromada v Litoměřicích  

sobota 9. ledna 2010

Litoměřice (podzemí, městská věž, Kalich, Mostka, věž Dómu, loď Porta Bohemica)                                                                                                               (FOTO Lenka H., více Rozhlednář č. 10/2010)