O sdružení Projekty Plánované akce Kronika akcí Literatura Odkazy Kontakty

KRONIKA SPOLEČNÝCH AKCÍ KPR

47. setkání KPR - Viva Schengen IV - zájezd po rozhlednách Saska  

sobota 12. května 2012

Na čtvrtý přeshraniční autobusový zájezd jsme tentokrát vyrazili za rozhlednami Saska. Plný mikrobus děčínského dopravního podniku s milým panem řidičem zamířil nejprve soutěskou říčky Kirnitzsch na pozoruhodnou dřevěnou rozhlednu Weifberg. Po shlédnutí do Českého Švýcarska jsme pokračovali na bohužel dlouhodobě zavřenou Grenzbaude Sebnitz organizace KIEZ. Jelikož se nám německou paní recepční nepodařilo obměkčit, zacvakaly jen spouště fotoaparátů a pokračovali jsme do Dolní Poustevny. Zde část výpravy zapila pivem smutek, zbytek vystoupal na nízkou věž Centra setkávání, opraveného bývalého kostela. Jen krátký přejezd nás čekal na Unger, kde ale už měli chuť na smuteční pivo asi všichni - oproti zvoucím informacím v průvodcích i na webu byl zavřený. Dlouhodobě. Prý pro špatný technický stav. Letmý pohled však stačil na zjištění, že oba ochozy jsou zcela v pořádku, ovšem celý vršek přecpán vysílací technikou. Což je zjevně skutečný důvod ignorace turistů. Náladu jsme si spravili na zajímavé litinové Goetzinger höhe. I přes adrenalinový třes poněkud přetížené kontrukce stály výhledy za to. Že je nedaleký Valtenberg v rekonstrukci jsme věděli již od Pavla Z., přesto bylo nutné stav prací zmonitorovat. Pilný stavební ruch naznačuje rychlejší pozitivní obrat než tragický Unger. Po 40kilometrovém přejezdu nás uvítal sluncem Mönchswalder berg s velmi příjemným panem provozním. Podobně hezký výhled nám nabídl i Butterberg u Bischofswerdy. Máselňák si jako místo pro sezdání vybral ve stejnou chvíli i čerstvý typicky německý manželský pár. Vyjet si nefalšovaným domovním výtahem na novotou zářící kovovou rozhlednu v polích a zeleni, s výhledem na pozoruhodné skalní útvary kolem Labe, jsme otestovali v Rathmansdorfu. Po vybílení žlutých pohlednic německých rozhleden a dalších zajímavých materiálů v ekologickém infocentru v Bad Schandau nás na oko mrzutý pan liftboy vyvezl historickým výtahem na vyhlídkové plato nad lázněmi Bad Schandau. Pak se již se zapadajícím sluncem roztočila kola mikrobusu směrem zpět k Děčínu. Na viděnou na podzim na další přeshraniční expedici Viva Schengen 5;)  (gep)

  

46. setkání KPR - Hustopeče - IV. valná hromada KPR  

sobota 14. dubna 2012

IV. valné hromadě o.s. Klub přátel rozhleden předcházela návštěva historické věže hustopečské radnice, která umožnila zajímavý podhled na jihomoravské vinařské městečko. Poté již následovalo takřka pětihodinové jednání přítomných akreditovaných členů klubu. Po krátké rekapitulaci hospodaření a několika změn loňského roku zkušený slovenský kolega J. Hlatký připomínkoval některé problematické body ve stanovách. Následovalo krátké představení současných členů výboru a volba na místa uvolněná z výboru odstoupivšími M. Špádem a M. Eliášem. Oběma bylo za předchozí práci pro klub poděkováno, v případě prvního v jeho nepřítomnosti. Účastníci vybrali do výboru Jaroslava Fáberu a Juraje Hlatkého. Za editora Rozhlednáře pak R. Krejčíka a koordinátorku akcí H. Holubářovou. Poté se rozproudila živá debata nad budoucností, ze které vyplynula nutnost větší komunikace vedení s řadovými členy, přijetí etického kodexu člena klubu či potřeba více se snažit o vstup do příprav nových rozhleden, zejména v otázce jejich architektonické podoby. Klub vytvoří databázi například studentských architektonických návrhů, které bude potenciálním stavitelům nabízet. Valná hromada také odhlasovala jednorázový příspěvek 10.000 korun do sbírky na obnovu tragicky zničené rozhledny Hýlačky u Tábora. Fundraiseři klubu také začnou aktivně shánět sponzorské finance na obnovu zchátralých rozhleden, v prvním kole nejstarší rozhledny na Moravě v Uherčicích na Znojemsku. Na závěr výbor zvolil ze svých řad předsedou klubu P. Gejdoše a místopředsedou J. Fáberu. Pak již následoval pro zájemce výstup na moderní kostel a volná vycházka na zbrusu novou rozhlednu Mandloňový sad. Závěr přínosné a konstruktivní celodenní akce bohužel pokazilo řádění místních vandalských vykradačů aut na parkovišti pod rozhlednou. pozvánka

           

45. setkání KPR - Zahájení sezóny na zámecké věži Trmice  

sobota 7. dubna 2012

Viz program zde.

  

44. setkání KPR - Rozhledny bez hranic  

sobota 3. a neděle 4. března 2012

Protože se osvědčila koncepce víkendových výletů KPR s cílem spatřit více věží a současně využít společného ubytování k neformálnímu posezení, vznikl návrh na další výlet, tentokráte na jihozápadní Slovensko (Pozvánka zde). V duchu tématu jsme navázali zásluhou Heleny spolupráci s Jurajem Hlatkým z Matušova království a s Ing.arch.Martinem Kusým z Bratislavy. Ing.Kusého kontaktovala původně Helena s prosbou o návštěvu jeho vodárenské věže v Bratislavě. Ochotně souhlasil a sám navrhl, že nám zajistí ještě jinak přísnými bezpečnostními předpisy svázaný přístup na heliport Národní banky Slovenska. Do přípravy akce se vrhl s plnou vahou své osobnosti, a jak se později ukázalo, disponuje i značnou dávkou odzbrojujícího humoru. Především díky Ing.Kusému byl tedy oficiální program setkání v Bratislavě zajištěn. Juraj Hlatký zorganizoval báječně program druhého dne, vyzdvihnout musím zejména, jak (když selhal pokus o zajištění vstupu z naší strany) s využitím svých místních kontaktů a s vytrvalostí sobě vlastní překonal jinak nezlomnou bariéru technických předpisů vodárenské společnosti Trnava a umožnil nám zcela výjimečný přístup na místní vodárenskou věž. I jeho jednání s úřady v Trnavě o zpřístupnění Městské věže nepostrádalo dle pozdějšího vylíčení jisté prvky tragikomična a patří mu právem náš dík. V sobotu 3.3. tak vyráží z Prahy tři posádky: Ríša Krejčík s Alicí Krejčíkovou, Jarda Fábera s Alenou Nekulovou a Helenou Holubářovou, Dana Voříšková s panem Voříškem. Sraz je v 7:15 u Brna, zde přibíráme do aut Gepa a Elišku Bočkovou. Po krátké operativní poradě vyrážíme směr Hustopeče. Ještě před nimi máme možnost spatřit z dálnice více místních „viničních“ rozhleden. Naším prvním cílem je ale opuštěná čerpací věž mezi Velkými Bílovicemi a Pavlovicemi. Věž objevila Helena a je součástí hádanek na webu klubu. Kovová konstrukce nepůsobí zrovna nejpevnějším dojmem, navíc jí chybí spodní část žebříku. Tento nedostatek se mi sice jako nejakčnějšímu členovi výpravy daří překonat a dosíci tak žebříku, ale již pod jedním člověkem se konstrukce povážlivě pohybuje. Zkouším žebřík, ale po několika příčkách výstup raději vzdávám – konstrukce je dosti zkorodovaná a není zrovna nejpevnější. Po několika propagačních snímcích sestupuji bez dosažení horní plošiny. Na další cestě překračujeme hranice Slovenska a výlet tak dostává internacionální charakter. Vzhledem k dostatku času zajíždíme na ptačí pozorovatelnu u Adamovských jazer. Dřevěná věž se schodištěm s mezipodestou nabízí výhled na jezera, v tuto roční dobu dosud částečně zamrzlá. Pohled na modrou vodu a čistě modré nebe se sluníčkem je až kýčovitý. Pokračujeme dále do Bratislavy. V 10:15 se scházíme před jednou z výškových dominant Bratislavy – Národní banka Slovenska. Kromě již zmíněných jsme zde přivítali Radima z Vratimovské vodárenské věže se ženou a Juraje Hlatkého s rodinou. Zanedlouho dorazil i architekt Kusý se synem, kteří nám dohodli zcela mimořádný vstup na vyhlídkovou terasu. Ještě před vstupem řešíme pokus iniciativní Městské policie o odtah vozů dvou našich přátel. Dopadlo to dobře, stejně jako následná intervence pana architekta u ochranky NBS za naše tři předem nepřihlášené kolegy. Svým vtipným a přitom rozhodným vystoupením si pan architekt získal hned naše srdce. Výtahem vyjíždíme do nejvyššího patra a odtud ještě po schodišti až na terasu pod heliportem ve výši cca 100 m nad Bratislavou. Pohled odtud lze nazvat jako „dechberoucí“ a jistě nemluvím jen za sebe, když řeknu, že všechny ohromil. I díky nádhernému počasí máme Bratislavu jako na dlani a shodujeme se, že odtud můžeme už jít s výhledy jen dolů :-) Návrat nám ještě ochranka zpestřuje využitím vyhlídkového rychlovýtahu. Na úplný závěr návštěvy se dostáváme do atria budovy a zanedlouho se dozvídáme, že stojíme na zlatém pokladu Slovenska – v trezoru pod námi. Na povrchu pak model Eura se vsazenými neplatnými slovenskými korunami varuje před podobnými konci u nás… Přejezd na opačný konec Bratislavy na starou vodárenskou věž (Info o ní zde.) v areálu bývalých továren na třaskaviny. Přidává se k nám ještě Lenka Hradilová s rodinou, skupinu tak tvoří již 20 osob (včetně členů rodin). Věž zakoupil pan architekt Kusý a přestavěl horní patra na ateliér. Díky tomu je v plášti vlastní nádrže vyřezáno několik oken, další pohledy nabízí střešní terasa. Spodní část věže, členěná do několika pater, slouží zatím jako sklad ateliéru a je možno jí do budoucnosti využít. Kromě poutavého výkladu oceňuje naše skupina i možnost spatřit části dochovaného vybavení vodárenské věže. Velice zajímavým zpestřením je možnost využít pro sestup dolů nového požárního kovového schodiště, obtáčejícího věž. A bylo by škoda nezmínit, že v areálu továren stojí ještě smutnější dvojče této vodárenské věže, dosud chátrající a čekající na záchranu. Přejíždíme si zajistit ubytování, které předem objednala Dana. Ubytovna OAC odpovídá velmi příjemné ceně 7,5 EUR na osobu a bude dostatečným útulkem na noc. Zatím je ale teprve odpoledne a nás čeká přejezd do centra Bratislavy. Parkujeme v podzemních garážích OC Aupark. Odtud se přesunujeme po bývalém mostě SNP k centru a na Michalskou bránu. Část z nás si nenechá ujít možnost vystoupat na ochoz, oproti ranní NBS je podstatně níže, ale Hrad je odtud moc pěkný. Přesouváme se ke Staré radnici, výhled z ní si však vychutnala jen Helena. Ostatní využívají předvolebního mítinku KDH na náměstí a nechávají se korumpovat předvolebním gulášem a pivem. Příjemně najezená výprava se pak místo manifestačního odchodu k volebním urnám dělí na dvě části. Jarda, Alena, Eliška a Gep odjíždějí naplnit program Rozhledny bez hranic původně neplánovaným překročením hranice do Rakouska a návštěvou rozhledny Königswarte. Ríša, Alice, Helena a Dana pokračují v prohlídce Bratislavy okolo známého Čumila a dále přes korunovační katedrálu sv.Martina na Bratislavský hrad. Ten si v mírně oslabeném složení prohlížíme pod mým odborným vedením a užíváme si dalších výhledů na Bratislavu. Po návratu k autům následuje přejezd na Kamzík, kam skupina B doráží těsně před setměním a můžeme tak z oken vyhlídkové kavárny pozorovat mimo Bratislavy i vodní hladinu Gabčíkova a na západě ostré vrcholky Alp. Krátce po setmění dorážejí i výletníci z Rakouska, v družné zábavě užíváme pohledy na noční Bratislavu. Ty si následně odjíždíme ještě vychutnat na bývalý most SNP na UFO. Jako skupinka osmi lidí zjišťuje, že máme možnost dosáhnout skupinové slevy při počtu 10 lidí. Naše humorné čekání se záhy vyplatilo po příchodu dvou slovenských studentů, kteří se k nám přidávají. Noční pohledy z vyhlídkové střechy UFO nad restaurací jsou kouzelné a z bezprostřední blízkosti nám ukazují nasvícené centrum Bratislavy. Návštěvou UFO oficiální program prvého dne končí a jedeme na ubytovnu. Zde se část skupiny věnuje neformálnímu „posezení u mrkve“ do pozdních hodin.
V neděli využívám brzké hodiny před oficiálním programem k samostatné návštěvě nedaleké zříceniny hradu Biely Kameň. Mimořádně působivá ranní návštěva pustého hradu v nasvícení vycházejícím sluncem za zpěvu ptáků je zajímavým zážitkem. V 7:15 jsme již všichni pohromadě a po doplnění benzínu vyrážíme směr Štefánikova mohyla v Ivanke při Dunaji. Nevyrovná se sice monumentalitou ani vyhlídkou Bradlu, ale myslím, že malé zastavení nikoho nezklamalo. Pod vedením Juraje pak přejíždíme do Bernolákova. Nepodařilo se sice i přes maximální nasazení zajistit vstup do golfového areálu na soukromou rozhlednu, ale návštěva již opuštěné vodárenské věže na zříceninách hradu Čeklís je důstojnou náhradou – a věž na golfovém hřišti je odsud také vidět. Po malém přejezdu jsme v Senci. Chvíle volného času využíváme k prohlídce věžičky na dětském hřišti a většina z nás se zde vrací do dětských let a neodolá adrenalinovému sjezdu v lanovém parku. Ti rozvernější se ještě sklouzli na skluzavce z další věžičky. Hlavním cílem je ale penzion Lobster na Seneckých jazerech a jeho vyhlídková věžička. Díky vstřícnosti naší průvodkyně se můžeme podívat i do ubytovací části a na repliku pirátské lodi. Shodujeme se v obdivu celého areálu a v tom, že by se neztratil ani u moře. Na závěr prohlídky je nám umožněno malé posezení v restauraci s konzumací nápojů – a minimálně za sebe musím ocenit výtečnou horkou čokoládu. Současně zde dochází k předání objednaných magnetek s obrázky navštívených míst – za velice pěkný suvenýr můžeme opět děkovat Jurajovi – plánem je pokrýt nabídkou těchto suvenýrů památky Slovenska. I cena je velice příznivá a odpovídá našim TZ. Pokračujeme do Galanty, kde zastavujeme na Ranči na Stříbrném jezeře. Jeho hlavní dominantou je vyhlídková věž, tentokráte velmi netradiční s několika schodišti, z nichž ovšem pouze jedno vede až na vyhlídkovou plošinu. Jsou to ty… - ale ne, zkuste si to sami. Sám ještě navštěvuji menší věžičku na opačném konci areálu, sloužící jako vodárna. Na ranči obědváme a díky laskavosti Juraje Hlatkého jsme podarováni množstvím opravdu zajímavých materiálů o rozhlednách a zajímavostech příhraničních oblastí. Shodujeme se, že zde rozhodně nejsme naposledy. Dalším cílem je již výše zmíněná vodárenská věž v Trnavě, jejíž návštěvu vybavil s velkým nasazením Juraj poté, co Helena neuspěla vzhledem ke striktním bezpečnostním předpisům na výši zábradlí na plošině. Zážitkem je již samotný výstup po cca 200 schodech okolo čerpacího potrubí. Výhled na Malé Karpaty je úžasný, rozeznáváme i Smolenický zámek, na severu Jaslovské Bohunice a Hlohovec. Díky laskavosti našeho průvodce můžeme nahlédnout i do malé věžičky v areálu, která slouží jako nástavba nad 40 m hlubokou čerpací studní. Přímo v centru Trnavy je pak naším cílem Městská věž. Po vystoupání na ochoz můžeme obdivovat centrum Trnavy. To je na jednu stranu obklopeno takřka intaktně dochovaným prstencem hradeb a ukrývá památky, zejména mohutné kostely, na druhou stranu je tragicky znešvařeno několika strašlivými moderními vestavbami. Po prohlídce věže se ještě vydáváme s Gepem na obhlídku každý svého kostela – podle zájmu. Já obdivuji gotický kostel sv.Mikuláše a je co obdivovat – zejména nástěnné malby jsou úchvatné. Jen mě mrzí, že jsem tak nestihl rozloučení s Jurajem, který nás zde opouští. Alespoň tady mu znovu za vše děkuji a vyjadřuji naději, že jsme se neviděli naposledy. Ještě nás čeká poslední oficiální cíl – nová rozhledna u Cerové-Rozbehů, nedaleko od zříceniny hradu Korlátka. Většina z nás si jí představovala větší a vcelku se shodujeme i na málo vhodném umístění v sousedství mnohem vyšších elektrárenských vrtulí a kovového vysílače, které navíc opanovaly samotný vrchol kopce. Naopak ocenit lze její provedení s imitací kamenného zdiva. Zde oficiální část akce končí. Jarda s Alenou, Helenou a Eliškou míří přímo na Prahu. Zbytek výpravy míří ještě na rozhlednu Skalica na Batově kanálu, naše auto ještě se zastávkou u mohutného 27 m vysokého kříže u vesničky Rybky – postavili ho sami obyvatelé obce z dobrovolných příspěvků k miléniu 2000. Naše výprava navštívila celkem 19 objektů, z toho 16 věží či výškových budov (čísla se liší dle zájmů jednotlivců), najezdili jsme cca 940 km. nbsp; (Zapsal: Ríša Krejčík)

           

43. setkání KPR - Jižní Čechy  

sobota 18. a neděle 19. února 2012

A je tady sobota 18.2. a s ní můj první dvoudenní výlet s KPR. Sraz naší skupinky kolem Pražských věží, která celou akci organizuje (speciální dík Heleně a Jardovi), je dohodnut v 7 na Smíchově. Scházíme se ve složení: skupina A – Já, Dana Voříšková a Helena Holubářová, druhé auto - skupina B - má Jarda Fábera s přítelkyní Alenou + Gep, navíc se přidal Dan Sedlák. Vyrážíme na Písek, silnice jsou proti očekávání po sněhové kalamitě z poloviny týdne pouze vlhké a sněhu poskrovnu. Do toho se vyjasňuje a otepluje až k 8°C. První zastávka v Písku, parkujeme u kostela a ve zbytkovém čase mířím s Jardou do města ke hradu. Rychlá vnější prohlídka a již máme sraz na 9 u kostela s výstupem na věž. Mimo jmenovaných se přidává nová členka Markéta, dále Whynot a Béďa s kamarádem. Vstup zajišťuje ochotný písecký věžník, bydlící dosud ve věži a díky instrukcím EU, z jejíž peněz se rekonstrukce prováděla, je vstup striktně zdarma. Výstup na věž kolem zvonů a výhled je pěkný – Velký Kamýk, Jarník, město, Boubín s Bobíkem, v dáli Plechý… Město jako z letadla. Po sestupu dolů svoji účast na další akci odvolávají Dan s Whynot. Já přibírám Markétu do auta a pokračujeme na Velký Kamýk. Parkujeme pod vrcholem předtím ještě zastávka u domu správkyně a ochotný prodej pohledů TZ a razítek. Nahoru cca 1 km procházka, sněhu pár cm. Rozhledna přístupná volně, shora Písek, Dobev s rybníkem, v dáli Myšenec a Jarník, Boubín, na pásmu za Pískem identifikujeme výrazně nad stromy vystupující novou rozhlednu Vysoký Kamýk. Vracíme se k autům, Jarda se odpojuje k návštěvě Sudoměře, my pokračujeme přes Písek, Protivín a Vodňany na Bavorov. Zastávka na náměstí na svačinu, venkovní prohlídka kostela – na dotaz u faráře prohlídka věže vyloučena. Zaujala i radnice na náměstí s věžovou nástavbou. Zde se setkáváme opět s Jardou, navíc přijíždí i Pavel Zhorný se ženou a Zdeněk Kulhánek s přítelkyní. Prakticky společně pokračujeme do Dubu nedaleko Strunkovic. Zde se přidávají i „Béďa+1“ a také Vláďa, kterého znám z pražských vycházek. V maximálním počtu 14 osob za celou akci společně navštěvujeme zámek v Dubu. Majitel pan Bogliatti jej koupil coby počínající ruinu a postupně opravuje. Musím se obdivovat jeho vůli, provází nás poničenou i opravenou částí a je to mimořádné dílo. Zlatým hřebem prohlídky je střešní věž s ochozem a hodinami. Podle slov pana majitele jsme „první a poslední skupina, kterou na věž pustil“, především vzhledem k problematickému stavu věže a schodiště a v neposlední řadě i komplikovanému přístupu přes dosud neupravené prostory a krovem. Tímto ještě jednou děkujeme majiteli za nevšední vstřícnost. Nádherná je hlavně nedaleká zřícenina Helfenburk, na západě dominuje Javorník. Po prohlídce jede Jarda do Čestice, Vláďa a Béďa s kolegou odjíždějí pryč, Markétu vezeme ke Strunkovicím na vlak. Pak pokračujeme přes Volyni do Němčic. Ohlášena je návštěva poškozeného altánu v zámecké zahradě, zaujala mě ale i válcová věž před zámkem, nejasného původu. Altán je i přes devastaci romantické místo. Zde se opět sjíždí čtyři auta a pokračujeme do Hoslovic. Incident s opilcem místního masopustu řešíme tím, že u aut zůstává pro jistotu hlídka. Hoslovice navštěvuji v krátké době podruhé, spatřen Javorník, Svatobor, Helfenburk… Po sestupu návrat druhou stranou přes vesnici. Odtud ve skupině přejezd do Vimperka, cestou vidět Mařský Vrch. Nad Vimperkem ještě vjezd do opuštěného areálu kasáren, jediné místo, kde jedeme po sněhu. Podle nápadu HH hledáme starou hlídkovou věž Špačkárnu, ale podle na místě získané informace je již demontovaná. Přejíždíme do Vimperka na ubytování v SOU, cena 200,-Kč na osobu. Ubytováváme se kolem 18 hodiny, poté vyrážíme do města do restaurace a na posezení, které zakončujeme díky velmi přátelské atmosféře až ve 23 hodin.
Neděle již není tak jasná, ale je stále celkem teplo. Po 7. hodině vyrážím s Gepem na sólo procházku do města. Výstup ke hradu, spatřena bašta Haselburk a zámek, ten je ale uzavřený. Pokračujeme do města na náměstí, místy se zastavil čas v 80. letech. Na náměstí dominuje zvonice, jinak město velmi nerovné a zjevně rostlé živelně, nikoli plánovitým založením. Vracíme se a v 8:30 již vyjíždíme všichni dále. Přejíždíme ve směru na Stachy, zastavujeme se u domova důchodců v Kůsově. Ve sjezdu k objektu opět sníh na silnici, dá se ale vyjet jinudy. Domov má několik věžiček, vzniklých jako nástavby výtahů, do jedné z nich nás ochotný správce pouští. Výstup je opravdu zajímavý – půdní schody a následné protahování úzkým otvorem. Výhled je díky nízké oblačnosti slabší. Ještě skupinové foto a pokračujeme zpět na Vimperk. Cestou dvě zajímavé věžičky na budově CHKO ve Stachách a hasičárně ve Zdíkovci. Pro odpor ve zbývajících autech se neplánovanou návštěvu nezdařilo realizovat. Pokračujeme přes Horní Vltavici a Lenoru na Soumarský most. Poslední úsek silnice opět trochu připomíná, jaké počasí ještě nedávno panovalo. To se nám ale připomíná hlavně na další cestě na nové naučné stezce přes Soumarské rašeliniště na novou rozhlednu. Cesta není prošlapaná a brodíme se po kolena (někdy i více, pokud se noha propadne) ve sněhu. Jarda statečně prošlapává cestu a nakonec jsme po cca 1,5 km u nové dřevěné rozhledny. Část z nás si během pochodu ve sněhu sáhla na dno sil, ale společné vyhecování udělalo své a všichni došli. Více než výhledy, které jsou vzhledem k nízké oblačnosti a zapadanému rašeliništi spíše nijaké, nás těší hlavně společné dobrodružství a dosažení nové rozhledny. Zdeněk dává kolovat lahvinku a je pohoda. Následuje kousek přejezdu do Volar a návštěva pěkné hasičské věže, dostupné několika kolmými žebříky. Opět tedy přístupová lahůdka, jako většina objektů dnešního dne. Pod věží se definitivně dělíme – Zhorní jedou do Prahy, oddělil se i Zdeněk (byť ne natrvalo, jak se ještě ukáže). Dana prosazovala návrat také, Jarda chtěl ještě ledový kostel v Německu, ale vzhledem k občasnému sněžení a celkově nízké oblačnosti nad horami ho vynecháváme. Domlouváme trasu Netolice-Pětnice. Pokračujeme přes Libínské sedlo, Prachatice a Vitějovice do Netolic, zde po krátkém hledání nacházíme cestu přímo nahoru k archeoparku s dřevěnou věží. Ta je ale zamčená a co horšího, v zámku někdo zlomil klíč a tak se nedaří přístup ani po přivolání starosty s klíčem a delší snaze Gepa o nápravu zámku. Také se tady znovu objevil Zdeněk. Naštěstí výhled na město je i z valu opevnění a od věže se nijak neliší. Většinu z nás zaujala nakloněná věž ve městě. Po svačině pokračujeme dále přes Písek a Blatnou na Pětnici. Ještě cestou je daleká viditelnost, rozhledna nám ale jen pokyne pětivteřinovým záběrem se sluníčkem a přijde sněhová přeháňka, která spolehlivě ničí výhledy. Škoda. Zde se definitivně loučíme a následuje jen závěrečný úsek do Prahy. V průměrném počtu 10 lidí (maximum až 14) jsme navštívili celkem 10 věží (Jardova skupinka 11-Čestice), najezdili 508 km. Vyzdvihnout musím také výbornou atmosféru jak na věžích, tak i při následné afterparty. Při těchto setkáních je sounáležitost členů KPR tou nejcennější devizou. Už se těším na další setkání.   (Zapsal: Ríša Krejčík)

           

42. setkání KPR - Olomoucké věže  

neděle 29. ledna 2012

Zimní cesta KPR vedla na dva nejvýraznější olomoucké kostely - katedrálu sv. Václava s výhledem z hlavní věže ve výšce 82 metrů (!) a na výhled nejprve z vnitřního ochozu dovnitř a následně do krajiny ze severní věže baziliky na Svatém kopečku, včetně velmi působivého odpoledního zvonění přímo vedle hlav účastníků:-). Připravila Helena Holubářová. Program viz zde.   

           

41. setkání KPR - Rozhledna Skalka Vyžlovka  

sobota 10. prosince 2011

Již pátou desítku „velkých“, celoklubových setkání jsme zahájili v adventní sobotu kousek od Prahy. Připravil jej Martin, a znovu na nepřístupné rozhledně. Tentokrát, naštěstí, ZATÍM nepřístupné. Rozhledna na severním okraji obce Vyžlovka, která přiléhá ke známějším Jevanům v okrese Praha-východ, bude spadat do té „příjemnější“ kategorie soukromých rozhleden: půjde o rozhlednu přístupnou bezplatně – volně. Má i své www-stránky www.rozhlednaskalka.cz. Stavitelem rozhledny je inženýr Holík (za tím účelem čerpal dotaci z Evropských fondů). Dřevěná rozhledna se železným točitým schodištěm se trochu podobá Nedánovu u Boleradic, tvar „přesýpacích hodin“ zde ale není tak výrazný. Vyhlídkový ochoz se nachází ve výšce necelých 22 metrů a k jeho dosažení je zapotřebí zdolat 105 schodů. Na prvním srazu u autobusové zastávky příměstských linek z Prahy se nás sešlo pět, včetně nové členky Ireny. Ta mimochodem potvrdila tendenci posledního roku, kterou je zvyšování počtu žen v našem spolku, což se příznivě projevuje na celkové atmosféře. Ta byla, jako obvykle, velmi přátelská. Celkem se nás s automobilisty sešlo něco přes dvacet. Pan Holík se dostavil dříve a ochotně nás pustil nahoru. Radost nám kazilo pouze počasí, neboť právě přecházející okraj frontálního systému ani zdaleka neumožnil naplnit rozhledový potenciál – do něhož spadají i Milešovka, Krkonoše a Orlické hory. Několik vytrvalců proto posečkalo s ohledem na čerstvý vítr, který oblačnost poháněl, na přechod fronty, jenž nastal okolo 14. hodiny. To se již otevřely dálkové výhledy až na Mladou Boleslav s hřbetem Chlumu, Dobrovice, Vrátenskou horu, Bezděz, Nymburk či Kaňk. Jižními směry toho bohužel mnoho vidět není. Brání v tom vyšší pásmo Voděradských bučin. Přesto patří nová věž k docela sympatickým projektům, už proto, že v této oblasti se dosud žádná rozhledna nevyskytovala.   (text: Martin)

  

40. setkání KPR - Krkavec  

sobota 22. října 2011

Sen mnoha rozhlednářů, kteří už 9 let smutně vzhlíželi k uzavřené rozhledně na Krkvaci u Plzně, se splnil po poledni 22. října. Díky úspěšnému završení dlouhodobé komunikace Martina Špáda s majitelem, firmou GES, se uzavřená skupina členů KPR konečně podívala nahoru. Ač to ráno vypadalo dost depresivně, sluníčko nakonec rozhlednu i okolí osvítilo a mohli jsme se přesvědčit, že pesimisté neměli pravdu - z rozhledny je stále krásný kruhový rozhled do krajiny. I její technický stav rozhodně není zdaleka tak špatný, jak někteří tvrdili. Snad se tedy v budoucnu opět otevře turistům. Poděkování patří i Heleně za zajištění historických turistických razítek Krkavce. Součástí programu na Krkavci byla i půlminuta ticha za nedávno zesnulého člena KPR, Bohumila Rošického, nadšeného turistu a provozovatele chaty KČT v Prášilech. Po kochání se výhledy z vrcholu Krkavce se většina účastníků přesunula i na čerstvě hezky zrekonstruovaný vodojem v nedaleké Heřmanově Huti, který se citlivou přístavbou kovového schodiště přeměnil na novou rozhlednu.   (gep)

        

39. setkání KPR - Střední Morava  

sobota 15. a neděle 16. října 2011

Radnice Prostějov, vojenská hláska výcvikový prostor Dědice, soukromá střešní rozhledna. mrakodrap a horní partie domů v Olomouci. Neděle zámek Dřevohostice a soukromá přístupná rozhledna Brodek u Přerova.

38. setkání KPR - Viva Schengen 3  

Rozhledny Saska a Horní Lužice, sobota 1. října 2011

Sedm nikoli trpaslíků, ale naopak vysokých věží v Německu. To byl třetí autobusový zájezd Klubu přátel rozhleden. Plný autobus pro 20 cestujících od libereckého dopravního podniku zavezl účastníky postupně na rozhledny Neuberzdorferhöhe nad nově napuštěným jezerem poblíž Žitavy, pozoruhodně konstruovaný kovový Rotstein, krásnou litinovou stavbu z roku 1854 na Löbauerberg, Bieleboh u Beiersdorfu, Czorneboh u Cunewalde, Prinz-Friedrich-August Turm v Sohland a.d. Spree a na závěr při západu slunce na Dr. Curt-Heinke-Turm na kopci Breitberg.    (gep)

        

37. setkání KPR - Mimořádné zpřístupnění věže v Hladnově  

Ostrava Hladnov, pátek 5. srpna 2011

Vodárnu na Hladnově jsem vždycky považovala (na rozdíl o jiných rozhlednářů) za plnohodnotnou rozhlednu. Proto mi bylo líto, že je nepřístupná. Díky Pavlovi jsme nakonec měli tu možnost se nahoru podívat. Tentokrát bylo domluveno, že se sejdeme u věže v 9:55, navštívíme vodárnu a další program už bude každý řešit individuálně.
Díky selhání GPS, která nás navedla na čerstvě zpoplatněnou dálnici, jsem jen těsně nestihla sraz. Už jsem myslela, že jsem si spletla datum, ale zbytek skupiny už byl dokonale skryt uvnitř objektu. V horním patře objektu - v bývalé restauraci jsme měli čekací stanici, protože na věž, na kterou je přístup přes žebříky a nahoře jsou navíc umístěny antény, se vešli tak akorát 2 lidé. Žebříky byly celkem 2 a prostor za anténami omezený. Mnohé řekvapilo, že Hladnov je výš než vrchol Nové radnice. Bohužel výhled právě tímto směrem je trochu omezen nově postaveným domem s luxusními byty.
Dole pod rozhlednou jsme se navzájem rozloučili a rozjeli se po dalších cílech. Proto bylo hezkým překvapením, když se část skupiny znovu potkala v restauraci ve výšce 33 m - v penzionu v Bohumíně. Na tento objekt máme příjemné vzpomínky: velice milá obsluha na recepci, vstup zdarma, výtah nahoru a vynikající jídlo v restauraci.
Část výpravy se následně vydala na památník v Hrabyni. Já se díky hezkému počasí jsem rozhodla, že dám ještě další dvě rozhledny v Ostravě. V Landeku se mi nelíbilo, že cesta k rozhledně není označena. Ostravská radnice mě překvapila hezkým okolím s dobrým výhledem (kdo znal zakouřenou Ostravu, nediví se mému překvapení). Z radnice se Hladnovská rozhledna skoro ztrácí za novou výstavbou - lze spatřit pouze špičku věže.    (text: Lenka Hradilová)

        

36. setkání KPR - Věže Lounska/Oslava 100 let Stříbrníku  

Postoloprty, Louny, Stříbrník, pátek 22. července 2011

Dne 4. června 1911 byla na nevelkém vršku Stříbrník (kterému místní dnes neřeknou jinak než Červeňák, podle druhého názvu kopce – Červená hora, vzniknuv-šího nepřesným překladem německého názvu Rosen-berg) nad severočeskými Louny slavnostně otevřena turistická chata s vyhlídkovou věží. Letos tedy slaví úctyhodných 100 let. Chata vděčí za svoje zrození lounskému odboru KČT, na jehož založení v r. 1894 měli největší zásluhu pánové ing. Ejem, dr. Frotzel a dr. Veltrubský. Myšlenka založit turistickou chatu se zrodila o osm let později; je velká škoda, že jejího otevření se již první dva jmenovaní pánové nedožili… Tak se začala psát historie chaty a rozhledny na Stříbrníku. Za dobu od jejích prvopočátků se událo mnohé, a o tom nám poutavě povyprávěl pan Břetislav Kučera, který byl hlavní postavou celé akce. Kromě pozitivního vztahu k rozhledně je i velmi dobrým řečníkem, přednášku jsme si tak vyslechli se zaujetím; pan Kučera přidal i odpovědi na všetečné dotazy. Několik slov doplnili i manželé Chaloupkovi. Srdečnou atmosféru tentokrát podpořilo i počasí. Nezapomeňme ale na jeho první dvě části: v Postoloprtech jsme se jako obvykle sešly dvě skupinky: autaři a vlakaři, kteří se tentokrát museli vyhnout hned dvěma (!) výlukám, přes Slaný a přes Kladno, a cestovali tak oklikou přes Lovosice. Potkali jsme se všichni před malebnou postoloprtskou radnicí deset minut po desáté. Výstup na ochoz byl domluvený – jako bychom však poslední dobou přitahovali vysloveně čerchmantská prostředí, vratký žebřík, sešikmený ochoz a nízké zábradlí nás poněkud zaskočily. Holky, včetně nerozhlednářky Marcely, se ale držely statečně. Zbývá dodat, co jsme shora viděli: parádně západní Středohoří, od Házmburku přes Milešovku k Oblíku a Rané, již jsme spatřili ve vzácném zákrytu všech tří vrcholů (na snímku vlevo), kus pahorkatiny Džbán a v neposlední řadě i městečko Postoloprty samé, především chátrající zámek v bezprostřední blízkosti centra. Nechtějíce se honit, zašli jsme do útulné hospůdky s vynikajícími hotovkami. Marcela ji sice okomentovala, že „sem by znova nevlezla“, nad jídlem jsme si přesto všichni pochutnali a lahvová dvanáctka taktéž přišla k duhu. Pokračovalo se, ať už autem či motoráčkem, do sousedních Loun. Cesta od městské zastávky k vodárenské věži nezabere víc než pár minut; již od 12:45 se zde začali šikovat výhledůchtiví návštěvníci. Drobnou kaňkou na celém, jinak bezvadném, dni byla vysoká účast místních důchodců, kteří se domáhali bezplatného vstupu na věž s tím, že návštěvu přednášky na Stříbrníku neplánují (našli se dokonce tací, již ji „plánovali“ s tím, že seniorské vstupné uhradí tam, avšak na výstup již „neměli sil“). Zástupce lounských radiomatérů, sympatický pan Chvátal, obdržel za vstřícnost aktuální vydání knihy Jiřího Štekla Rájem rozhlednovým, jeho kolega pak originální ručně vyrobený hrníček s logem historických Klatov; i bez přispění vychytralých lounských důchodců jsme se na oba dárky složili. Dodejme, že České Středohoří, Džbán, Doupovské hory i Krušné hory v čele s nejvyšším Klínovcem se nám zjevily v plné kráse. Co dodat? Děkuji všem kolegům, kteří navzdory dovolenkovému času a všednímu dni našli cestu do tohoto krásného koutu naší vlasti. A děkujeme Hance i panu Kučerovi za zajímavou akci. (text: Martin)

     

35. setkání KPR - Vyhlídky Slezska  

pátek 27. a sobota 28. května 2011 – Jeseník, Bruntál

Akční rádius setkání našich členů se opět rozšířil: vůbec poprvé jsme zavítali do Olomouckého kraje a především pak do Slezska. Z časových důvodů byla akce rozvržena do dvou dnů. První část se odehrála v městě Jeseníku, přesněji řečeno v lázních Gräfenberg, které založil místní rodák Vincenc Priessnitz jako první vodoléčebný ústav na světě. V současnosti tyto lázně, jejichž význam přesahuje hranice České republiky, patří mezi prvních deset našich největších lázní. Vyhlídkovou věžičku hlavní lázeňské budovy, secesního sanatoria Priessnitz z roku 1910, jsme zvolili s ohledem na dominantní polohu v kraji, a tím pádem kvalitní výhledový potenciál na okolní kopce Hrubého Jeseníku a Zlatohorské vrchoviny. Počasí již od rána neslibovalo nijak výjimečnou podívanou: obloha zatažená, místy déšť. Ten však neodradil nakonec 16 zájemců, což je vzhledem ke vzdálenosti a počasí jistě vysoké číslo. Sešli jsme se před sanatoriem ve 13 hodin v srdečné atmosféře, a byl pro ni zvláštní důvod – obloha se krátce před akcí jako zázrakem zjasnila a déšť ustal. Měli jsme tak nečekaně možnost sledovat zřetelné kontury Šeráku, Pradědu s vysílačem (!), Orlíku i Biskupské kupy. To vše z ochozu s dřevěnou podlahou, na který nás po skupinkách zavedl průvodce. Výhledy jsme se kochali téměř hodinu. Věžička je přístupná z nejvyššího patra lázeňské budovy, kam nás vyvedlo 212 schodů (nebo vyveze výtah), po dalších 56 dřevěných schodech; celkem tedy úctyhodných 268 schodů. Speciální dík patří Jirkovi Valdovi a jeho prostějovským kolegům za pořízení společné fotky a zejména za zajištění pozornosti pro obsluhu, která se nám ochotně věnovala. Po ukončení páteční části akce se někteří rozjeli na kostelní noc, jiní zůstali do soboty a navštívili některou z okolních přírodních zajímavostí (Béďa s kamarádem vyrazili na Šerák), rozhleden (prostějovská skupina šla na Zlatý Chlum) či památek (Miloš a já jsme navštívili jeskyni Na Špičáku). Sobotní pokračování se odehrálo v místě z Čech ještě vzdálenějším, v Bruntále. Bohužel právě severovýchod republiky byl v ten den zasažen nejintenzivnějšími srážkami z celého jejího území. A tak nám z tohoto místa zůstal hřeben Pradědu utajen, po vystoupání 116 schodů kostelní věže jsme viděli jen na město a blízké okolí (Uhlířský vrch). Pastorační asistent pan Peschke nám pak jako bonus ukázal interiér kostela a poskytl výklad k jeho dějinám. Oficiální část akce tak skončila, účastníci vyrazili na prohlídku bruntálského zámku nebo se rozjeli k domovům. (Text: Martin)

34. setkání KPR - Otevření rozhledny Bohdanka v Bohdanči  

sobota 14. května 2011

Prvovýstupu na nejvyšší dřevěnou rozhlednu v Česku, Bohdanku u středočeské Bohdanče na Kutnohorsku, se zúčastnilo 5 členů KPR (partnera otevření rozhledny). Přednost před nekončící frontou místních opravdu ocenili. Při "dálkovém" stříhání pásky na podiu pod kopcem přednesl zdravici KPR a přání rozhledně místopředseda Pavel G.

  

Jarní (33b) setkání KPR - Moravská Třebová a Jevíčko  

sobota 30. dubna 2011

Fotogalerie z akce zde.

33. setkání KPR - Vyhlídky v Hradci Králové a okolí  

sobota 26. března 2011

V sobotu 26. března 2011 jsme se sešli na předměstí Pardubic – slušněji řečeno, v luxusním salonu moderní architektury Hradci Králové. Akci si vymyslela Hanka, jíž se zalíbila vodárenská věž v areálu Regiocentra Nový pivovar, a umínila si, že se za každou cenu musí dostat nahoru. Poté, co jí to bylo samotným panem hejtmanem (!) přislíbeno, informovala neprodleně Helenu, kterou nenapadlo nic lepšího než během jediného dne domluvit návštěvu dalších tří objektů – střechu gymnázia J. K. Tyla, zvonici Sboru kněze Ambrože a bílou věž (pravděpodobně někdejší hvězdárnu) zámku Dolní Přím. Akce KPR byla na světě. Setkání to bylo poněkud atypické, neb žádná z těchto vyhlídek jako vyhlídka běžně neslouží. I proto je účast 22 osob úspěchem. Sešli se Perníkáři, Mechováci, Pražáci… mnozí další, ba i z té velké osídlené zatáčky na cestě z Práglu do Vídně členové dorazili. Přivítali jsme novou členku Petru a v 10 hodin v doprovodu vysmátého mladíka z ostrahy areálu Regiocentra vystoupili na vodárenskou věž. Tato věž byla přistavěna k bývalému pivovaru při nedávné rekonstrukci objektu na krajský úřad, a to podle dobových plánů a současných peněz. Přínosná byla přítomnost hradeckého rodáka, znalce, umělce a průvodce po městě pana Jana, který nám ochotně popisoval vše, co vidíme. Hradec Králové byl vidět jak na dlani, a to jak historické centrum, tak přilehlá předměstí; popis by vyžadoval další stránku, tak alespoň: malšovický stadion „lízátka“, vodárenská věž na Novém Hradci, „ementál“ – budova Vědecké knihovny a její pobočky Na Hradě a Na Růžku. Viditelnost nebyla příliš daleká – pohoří, která bývají běžně vidět (Krkonoše, Orlické hory, Železné hory), byla v nedohlednu. Na sever bylo možné dohlédnout ke Zvičině, v popředí na Chlum a dále na Broumovskou vrchovinu; směrem jižním ke Kunětické hoře, komínům opatovické elektrárny či telekomunikační věži v bezvýznamné osadě (alespoň pro řadu Hradečáků ☺) Pardubice. Na věži jsme dleli přibližně půl hodiny; zbývající čas do návštěvy gymnázia někteří strávili na proslulé a oblíbené Bílé věži, z níž viděli prakticky totéž. Před gymnáziem nás pak čekala příjemná paní z tamního sekretariátu. Zakoupili jsme u ní publikaci o budově, což bylo podmínkou vstupu (stane se přírůstkem do klubové knihovničky, až jednou bude mít KPR klubovnu) a poté nás uvedla do haly, kde jsme si přečetli něco o historii gymnázia a brzy nato jsme již stoupali na střechu. Tam se uskutečnila skupinová fotografie pro naše potomky a při rozhlížení do všech stran jsme se shodli, že březen má své kouzlo, protože až se zazelenají stromy, nebude například blízký překrásný Hučák a podnik Danup ze střechy vidět. Pěkný pohled se naskytl na areál Masarykových škol, Labskou kotlinu, jinak byl výhled obdobný jako z věže Krajského úřadu. Zajímavé bylo dívat se zpět na věže, z nichž jsme se před chvílí rozhlíželi. U Ambrože jsme byli ohlášeni na 12:30, takže bylo dost času na oběd. Většina to využila a jídlo ráda zapila novohradeckou dosud málo známou nefiltrovanou dvanáctkou Kluk. Mezitím došlo venku k dešti, jasná to chyba organizátorek ☺ Husitský sbor kněze Ambrože byl dle pozdějších ohlasů nejlepším objektem dne. Nejprve jsme si prohlédli interiér, mnozí přispěli do kasičky či vykoupili veškeré kostelní pohledy a sympatická paní farářka nás potom vpustila do zvonice. Minuli jsme odložené urny poblíž schodiště a stoupali nahoru. Samotný výhled je omezen žaluziemi, ale o to v tomto případě nešlo (vidět bylo totéž co ze střechy gymnázia) a fotit bylo možno v pohodě škvírami. Výstup nahoru po žebřících, některých úplně splývajících se zdí, nejednomu účastníku výpravy rozproudil krev v žilách a stín na plicích a leckdo se udeřil do hlavy při vstupu ke zvonu, kde podlaha místy chyběla, zato stropních trámů tam bylo dost. Někteří pro jistotu zůstali dole, jiní si naopak užili adrenalin; například Zdeněk, který si výstup zopakoval. Helena dostala geniální nápad vyfotit právě na tomto místě nejstaršího s nejmladším; Aleš ani Olinka nebyli proti. Po zážitku ze zvonice jsme se domnívali, že nás už nic zajímavějšího nepotká, jenže jsme se šeredně, ale opravdu šeredně spletli. Modrobílé keramické betlémy pana Juračky – jediné pohyblivé v Evropě! – byly naprosto úchvatné a vystihl to Jara, když je označil jako „boží“. Sledovat pohyb postaviček za znění vánočních koled byl na jaře nostalgický zážitek a vydrželi bychom klidně déle; čekal nás však přesun do obce Dolní Přím. Autaři tam přijeli dřív, takže když dorazila skupina od autobusu, téměř všichni již měli návštěvu bílé věžičky zámku za sebou. Výstup rovněž nepostrádal napětí, neb mnohé dřevěné schody znatelně ohlodal zub času a vyhnout se protijdoucímu vyžadovalo značné umění. Navíc je nahoře málo místa a reálně tak při nedodržení pokynů pro vstup hrozilo přeplnění prostoru. K tomu nakonec také skutečně došlo, jelikož někteří pokyny neuposlechli a jiní byli na věži zbytečně dlouho, v důsledku čehož vznikl snad jediný zádrhel dne. Výhled nebyl daleký, šlo především o okolí Chlumu, Nechanice, v pozadí Kumburk, ti pozorní spatřili věžičku zámku Hrádek u Nechanic, nepatrně vyčuhující za lesem. V zámku Dolní Přím je nyní sídlo obecního úřadu a speciálně kvůli nám přišel ochotný pan starosta, který poskytl razítko a zdarma pohlednice. Tím akce oficiálně skončila. Poděkování patří všem, kteří nám akci umožnili, všem, kteří se podíleli, Daně za nabídku odvozu k vlaku, všem, kteří se zúčastnili, a základně v Malšovicích za parádní večer s těmi, kteří vydrželi. Jen pro úplnost, dle místních se ze střechy tohoto hostince naskýtá nezapomenutelný výhled. (text: Aida)
Fotogalerii si můžete prohlédnout zde.

32. setkání KPR - Prvovýstup Obora Zoo Praha  

sobota 19. března 2011

Jarní probuzení zoorozhledny Obora do nové sezóny. Přijetí nejmladšího člena – Martina Šembery – do Klubu přátel rozhleden. Výroba exkluzivních zalaminovaných volných vstupenek na Tobiášův vrch. Soutěž návštěvníků ZOO s KPR. Oslava svátku Josefa (Šlapáka). To a mnoho dalšího se odehrálo v předposlední březnovou sobotu v pražské ZOO. Poměrně chladné a větrné počasí odradilo pěkných pár návštěvníků, nikoli však naší rozhlednářské party! Před branami zoologické zahrady se nás po půl druhé sešlo kolem deseti, další se pak dostavili k rozhledně. Byly nás celkem téměř dvě desítky. Využili jsme možnost pořízení vstupenky za symbolických 10 Kč a zároveň také poslední bezplatný výstup na Oboru (vstupné nyní činí 20 Kč, děti do 10 let zdarma). Slavnostní jarní odkrytí rozhledny turistům zahájil moderátor Petr Horký s ředitelem Miroslavem Bobkem a horolezcem panem Holečkem, který zdolal Oboru jako první a netradičním způsobem: šplhem „po špagátu“. Nahoře symbolicky umístil cepín a pozval na ochoz „normální“ chodce. Mezitím jsem přivítal nejmladší pražskou rozhlednu do její třetí sezóny na provizorním pódiu a návštěvníci ZOO měli možnost vyzkoušet si svoji znalost rozhlednové tematiky v kvizu. Odměny do soutěže připravila nejen zoologická zahrada, ale i KPR, konkrétně Dana Voříšková. Ta vytvořila sérii volných vstupenek na Tobiášův vrch, kteréžto ZOO vkusně zalaminovala. Odpolední spojení rozhledny a zvířat jsme si všichni velmi užili. Škoda jen, že jsme nějak nezvládli tradiční společnou fotografii! Za vydařenou akci plnou úsměvů a dobré nálady všem děkuji. ☺ (text: Martin)

31. setkání KPR - Věže na pomezí Brd a Pošumaví, Rožmitál  

sobota 5. března 2011

Třicáté první setkání KPR na věžích na rozhraní Brd a Pošumaví bylo nejen o rozhlednách, ale čekala nás i návštěva zámků a muzea. Jelikož mezi naplánovanými objekty nebylo téměř žádné autobusové či vlakové spojení, byl nutný přejezd auty. Toho rána se nás sešlo (sjelo) zhruba 28 členů i nečlenů v malém městečku Rožmitál pod Třemšínem. Sešli jsme se v 9 hodin na náměstí před informačním centrem na „neoficiální části akce“. Počasí jsme měli na začátek března velmi příjemné, místy ležel zmrzlý sníh a celý den nás provázelo slunečné nebe bez mraků. Naším cílem se stal zámek v Rožmitále pod Třemšínem, nepřehlédnutelná dominanta městečka. Pan správce byl velmi ochotný a pustil nás po menších skupinkách na ochoz mohutné zámecké věže. Z věže se nám naskytnul poměrně daleký výhled na pásmo Brd a nemohli jsme samozřejmě přehlédnout vrch Třemšín s rozhlednou. S velkým zájmem jsme se dívali jak na samotné městečko, tak s netradičním, doslova leteckým pohledem na náš další cíl – novou rozhlednu v areálu muzea. Když jsme se všichni dosyta vynadívali do okolí, mohli jsme si vyslechnout pár poutavých vět o historii zámku od jednoho z nečlenů klubu. Po prohlídce zámku jsme se víceméně skupinkově procházeli po městečku a většina z nás si udělala vycházku kolem rybníku Kuchyňka. Je od něj panoramatický pohled na celé město se zámkem a rozhlednou v muzeu. V 10:15, na oficiálním zahájením akce, se k nám připojili další rozhlednáři. Ještě před tím jsme ale všichni našli chvilku a postupně jsme doslova „oblehli“ informační centrum a téměř vykoupili pohledy Třemšína a natiskli si pamětní razítka. Pak jsme se přesunuli do pár metrů vzdáleného Podbrdského muzea. V červenci 2010 zde proběhla rekonstrukce celého areálu. Část u rybníka byla přestavěna na dětské hřiště a byla zde postavena asi 12 metrů vysoká vyhlídková věž. Podobu celého areálu muzea včetně rozhledny jsme si nejdříve prohlédli na jeho modelu vystaveném ve vstupní hale u pokladny. Než jsme vystoupali na rozhlednu, samozřejmě jsme nezapomněli na společnou fotografii. (Chybí na ní Martin s Alešem, kteří s námi byli předtím na zámku, ale před návštěvou muzea se odpojili.) Nahoru na věž jsme šli téměř všichni a obdivovali jsme výhled nejen na rybník Kuchyňka s Třemšínem v pozadí, ale hlavně na zámek i městečko Rožmitál. Po návštěvě rozhledny nás pak čekaly téměř 2 hodiny individuálního volna. Necelá polovina z nás si nenechala ujít prohlídku muzea. Myslím, že za všechny mohu říct, že jsme byli celým muzeem nadšeni. Nejen historickými místnostmi, památníkem Jakuba Jana Ryby či největší sbírkou erbů vyřezaných z habrového dřeva, ale především unikátním modelem Chrámu svatého Víta vyrobeného ze žitné slámy. Tři z nás jsme se pak ještě zašli podívat i na expozici historických automobilů, která je víc než zajímavá. Ti, kdo nešli do muzea, navštívili památky v okolí, například zámek Blatná, ale většina z nás se nás pak sešla v místní restauraci, kde jsme poobědvali. Auty jsme se poté přesunuli ke skanzenu k městečku Chanovice. Nad ním na Chlumu byla v roce 2010 otevřena nová rozhledna Panorama. Měli jsme dohodnutou její návštěvu i s prodejem pohlednic a nezbytným razítkem. Pohledy z věže jsou kruhové, ale díky oparu nebyly úplně do dálky. Ochotný mladík a slečna, kteří nám prodali vstupenky na rozhlednu, nám pak také podle dohody otevřeli dole v obci informační centrum vedle zámku. Opět auty jsme se poté přesouvali na další dva plánované cíle do nedalekých Žinkov. Jelikož nám ještě zbývala chvilka času, na návrh většiny jsme se cestou ještě zastavili k návštěvě altánku Na Františku avizovaného v pozvánce. Na jaře, kdy ještě nejsou na stromech listy, jsme od pěkně zrenovované stavby mohli sem tam zahlédnout mezi stromy i nějaký výhled do kraje. Po svižné procházce k altánku jsme přejeli k poslednímu cíli, do Žinkov. Ochotná paní nás již čekala před raně barokním zámkem a naše skupina se trošku rozrostla. Naše průvodkyně nás provedla téměř celým zámkem, včetně kaple a mohli jsme se rozhlédnout po okolí ze zámecké terasy. Vzala nás také do velké věže, ale bohužel z ní není žádný výhled, neboť okna jsou výše, než je možné z podlahy dohlédnout. Zámek, před lety honosný a oblíbený, mimo jiné jako bývalá zotavovna ROH, již léta chátrá a uvnitř je to na něm bohužel dost vidět. Přesto jsme v některých místnostech mohli obdivovat zachované dřevěné obložení či původní výzdobu. Po prohlídce zámku jsme se díky vstřícnosti ředitele areálu odebrali s průvodkyní mezi nově postavené bungalovy sloužící k ubytování, kde jsme navštívili dobře ukrytou minirozhlednu. Z věžičky, která měří cca 3 metry a stojí v zámeckém parku mezi budovami a stromy, je samozřejmě jen místní výhled, ale jako třešnička na dortu byla dokonalá. Po prohlídce parku akce skončila, ale několik z nás ještě neodolalo předem domluvené nabídce a zajeli jsme do městečka, kde nám ochotná slečna otevřela místní informační centrum. (text: Dana)

        

30. setkání KPR - 3. valná hromada KPR v Nymburku  

sobota 8. ledna 2011

Třetí valná hromada Klubu přátel rozhleden se uskutečnila v historickém středočeském městě na Labi, v Nymburku. Vysoká účast (45 osob) potvrdila, že o dění v klubu je zájem. Tradiční součástí programu byla i letos část vyhlídková, která spočívala v návštěvě tří objektů. Třetí z nich, který je zároveň nejvyšší budovou ve městě, nám současně poskytl prostory pro konání zasedání. Bohužel po dlouhotrvajících mrazech byl tento víkend ve znamení teplot lehce nad nulou, mizejícího sněhu a drobného mrholení. První z vyhlídek patřila gymnáziu, před nímž jsme se sešli. Více než 100 let stará budova se pyšní pěknou rohovou věžičkou. Ze druhého patra je přístup vnitřkem střešní konstrukce, a proto jsme se rozdělili na 3 skupiny. Vzhledem k tomu, že počasí neumožnilo dálkový výhled, s panem školníkem jsem domluvil možnost opakované návštěvy na jaře. Na věžičce se nečekaně objevil i čestný člen klubu prof. Jan Nouza (na snímku); tímto se panu profesorovi i všem zúčastněným omlouvám za to, že jsem jej a pana Ludvíka opomněl v úvodu valné hromady přivítat! Poté jsme se přemístili ke kostelu sv. Jiljí na Kostelním náměstí, jehož návštěva nebyla do poslední chvíle zcela jasná. Nakonec se tu ale pomocník pana faráře s klíči objevil, a tak jsme mohli vystoupat na ochoz kostelní věže. Výstup byl dosti náročný a největší štěstí měl ten, komu se podařilo být u zvonů v čase zvonění. Zde by byl jistě výhled velkolepý, věž je velmi vysoká, bohužel za daného počasí jsme mohli pozorovat pouze město, včetně řeky a historických hradeb. Třetím objektem, kam jsme se vydali, byli již samotné místo konání valné hromady, výšková budova odborného učiliště. Po výtečném obědě ve školní jídelně, jen pro nás otevřené i v sobotu, jsme vyjeli výtahy či pěšky vystoupali do nejvyššího patra budovy na otevřenou střešní plošinu, ze které se kromě toho, co jsme už viděli, dal krásně pozorovat ruch v nymburském železničním uzlu. Poté jsme sjeli už jen o pár pater níže do rezervované učebny, kde proběhla valná hromada. Zápis z ní zde. (text: Aleš a Martin)

29. setkání KPR - Advent s obry  

sobota 10. prosince 2010

Jemná předvánoční atmosféra, historické náměstí v bílém rouchu a sluncem prozářená obloha nad námi; to byly kulisy posledního setkání Klubu přátel rozhleden v roce 2010. Město Hostinné (německy Arnau) nebylo vybráno náhodně; zdejší nádherná radnice se pyšní vnějším ochozem, pro veřejnost jindy zcela uzavřeným. Pouze jednou za rok, při tradiční pouti a slavnosti Porciunkule (to je název pro výroční církevní slavnost konanou 2. srpna ve františkánských kostelech), je návštěvníkům města povoleno z podlážky umístěné při vstupu na ochoz vyhlédnout na náměstí). Tentokrát bylo vše jinak. Sešli jsme se v infocentru, pokoupili suvenýry a odebrali se na městský úřad, kde se nás ujal sympatický, a pokud jde o historii města, téměř vševědoucí pan Anděl. Ochotně nás provedl typickým mázhausem, ukázal nám zcela ojedinělou sbírku malovaných barokních klátů (kláty jsou špalkové úly, podle tohoto názvu vznikl název města Klatovy) a poté vyvedl do vkusně vybaveného minimuzea, které spolu se svými pěti přáteli založil. Neustále přitom vyprávěl poutavé střípky z historie města. Třešinkou na dortu byl, jak jinak, výstup na ochoz radniční věže a rozhlédnutí se po náměstí a směrem k Černé hoře. Adventní nálada byla více než zřejmá, stejně jako zavládla přátelská atmosféra mezi námi. Nadšeni z prohlídky jsme panu Andělovi děkovali, popřáli krásný čas a za klub věnovali vánoční dárek. Dvěma auty jsme poté odjeli do Jilemnice; zastavili jsme se na chutný oběd a s milou průvodkyní zakončili páteční den výhledem z vnitřního ochozu radniční věže na jilemnickém náměstí. (text: Martin)

Předadventní výlet KPR - Věže Boskovice+Víska  

sobota 27. listopadu 2010

V omezenějším počtu 8 lidí, zřejmě kvůli ranní chumelenici a náledí, jsme se sešli před čerstvě zpřístupněnou netradiční věží boskovické radnice. Na vrcholu se ale počasí naštěstí umoudřilo a odkrylo výhledy. Následoval přesun nejprve vlakem a následně pěšky ve velkém mrazu do Vísky. Slunce ale mezitím zmodřilo oblohu, takže poněkud dobrodružná cesta po úzkých žebřících mezi pavučinami do nejvyššího bodu vísecké sušárny na hasičské hadice stála za to: ta panoramata! Na závěr někteří neodolali a vyrazili za podrobným výkladem pana věžníka-historika v Jevíčku.

28. setkání KPR - Peruc a Stradonka  

čtvrtek 28. října 2010

Do zcela odlišného koutu naší vlasti se vypravila naše rozhlednářská parta pouhých 5 dnů po předchozí akci. Charakter akce byl v mnohém odlišný – starobylé městečko Peruc napěchované přírodními i kulturními turistickými zajímavostmi, společná vycházka spadaným listím nenáročnou parkovou krajinou. Samozřejmě nechyběly vyhlídky a tentokrát ani společné posezení ve velmi přátelské atmosféře. Sešla se vlastně netradiční parta: vzhledem ke krátké pauze se objevily z minulé akce jen tři stejné tváře – Pavel s Alenou (tentokrát vzali i dceru) a Martin, který pomohl s organizací Hance. Ta se akce ujala s vervou sobě vlastní a opět se ukázalo, jak je fajn, když akci uspořádá někdo místní. Na náměstíčku v Peruci se nás sešla dobrá dvacítka, z toho 12 členů KPR a ostatní hosté. Martin s kamarádem Jardou přišli jako jediní od vlaku, a byli tak zproštěni logistické operace, jak se dostat k autu. Vycházka totiž vedla z Peruce přes Stradonku do Stradonic. Manželé Vlasta se Zdeňkem se vraceli zpět po svých (!), ostatní řidiče odvezl ochotný pan Dvořák. V Peruci jsme nejdříve na uvítanou obdrželi slané pečivo ve tvaru rozhledny (někteří viděli šipku, Martin s Pavlem však rozhlednu a ... nemýlili se ☺). Poté nás slečna Jana z místní farnosti provedla nádherným barokním kostelem, velmi specifickým schodištěm ke zvonům (výhled byl však omezen pouze na zámek a několik okolních budov) a závěrem zahrála na varhany. Poté jsme si stanovili rozchod zhruba na hodinku, většina ale putovala do Plazíkovy galerie, kde jsme obdivovali jedinečné panorama z Krásné vyhlídky i snímky fotografky Petul s vykreslenými detaily. Zastavili jsme se i ve druhé galerii na náměstí (suvenýry, pohlednice). Někteří využili posledního víkendu v sezóně a navštívili výstavu Fillových obrazů v prostorách zámku či Muzeum české vesnice umístěné v někdejší sýpce. Škoda že nebylo více času na místní hospůdku – na velikost místa měli až neuvěřitelný sortiment jídel a otevřeno již dlouho před polednem. Druhé setkání se odehrálo u pamětního Oldřichova dubu, pod kterým v dávných časech kníže Oldřich – dnešní terminologií bychom řekli „sbalil“ – prostou, ale krásnou dívku Boženu, a z jejich nelegitimního svazku se narodil jeho jediný syn, pozdější kníže Břetislav I. Tento tisíciletý (!) strom, dvakrát spálený bleskem, a přesto stále živý, v nás vzbuzoval velkou úctu. Spadaným listím jsme pak doputovali ke Krásné neboli Čechově vyhlídce, což je zastřešený altán zbudovaný za účelem odpočinku a vyhlídky na západní Středohoří (Lounsko, Milešovka, Házmburk). Úžasné místo! Barevným lesem, krajinou téměř parkovou, přes osadu Chrastín a po dlouhé mezi jsme došli z netypické strany až k rozhledně. Nahoře nás již čekalo pár zdejších obyvatel, kteří se o akci dozvěděli a přišli se také podívat. Rozhledy byly tentokrát poměrně mlhavé, nicméně doprovodilo nás teplé slunečné počasí a to bylo fajn. Na dálku jsme symbolicky přivítali novorozenou Aničku, zapsali se Hance do kroniky a spěchali do hospody na guláš a pivo či jiný oblíbený nápoj. Hanka „dovalila“ plnou tašku originálních suvenýrů! Společné posezení patřilo k těm nejsrdečnějším, které jsem během těch dvou let v KPR zažil, Hance srdečně děkuju za uspořádání akce a přeju nám všem i sobě další podobná setkání! (Text: Martin. Akci se věnuje i Plazíkův článek v novinách i-Peruc)

26. setkání KPR - Heřmanův Městec a okolí  

sobota 23. října 2010

Cílem další z velmi zdařilých akcí bylo nenápadné východočeské město Heřmanův Městec, které se ovšem může pochlubit hned třemi (!) běžně nepřístupnými věžemi. Za počasí, které připomínalo pozdní babí léto, se nás na náměstí pod věží kostela sv. Bartoloměje sešlo asi dvacet. Většina přijela auty, někteří vlakem a dva dokonce na kole: kromě Honzy netradičně i Aida. Nejdříve jsme společně vystoupali na pěkný vnější ochoze věže s výhledem především na Pardubicko. Kdyby nebyl takový opar, dost možná bychom viděli ke Krkonoším či Orlickým horám. Po sestupu z věže jsme se přesunuli na okraj města k Husovu sboru právě včas, kdy přicházela velmi příjemná paní farářka, která nás nejen vyvedla do vnitřku kostela, ale i na věž, typickou pro husitské kostely. S úsměvem nám povyprávěla o životě farnosti a ekumenických setkáních, což se u nás vidí dosti zřídka. Pavel s Alenou pro ni zajistili květinový dárek, kterým i náš klub vyjádřil vstřícnost a poděkování. Výstup nahoru byl velmi pěkný, nejdříve po pohodlném schodišti, poté po leccos pamatujícím žebříku, nicméně z věže jsme mohli krásně přehlédnout celý Heřmanův Městec s oběma cíli – jak předešlým, tak následujícím; tím byla věžička místního zámku, sloužícího dnes jako domov důchodců. I zde klaplo vše v naprostém pořádku, po společném vyfocení se na nádvoří jsme vylezli do druhého patra objektu, odkud po točitém schodišti zbývá pár metrů na - 4 - otevřený ochoz věže. Ten je velmi prostorný, a i když se stojí na plechové, mírně skloněné střeše, vešli jsme se sem všichni najednou. Kromě téměř již tradiční medoviny, kterou jsme věnovali panu údržbáři, se blýskli opět Pavel s Alenou, kteří seniorům přivezli krabici řepánků. Většina z nás se pak odebrala na posezení do nejblíže položené restaurace, aby se poté vydala na předposlední otevírací den rozhledny Barborka, kde symbolicky završila letošní rozhlednovou sezónu. (text: Aleš)

26. setkání KPR - Malá Prašivá a Frenštát pod Radhoštěm  

sobota 16. října 2010

Také další setkání Klubu přátel rozhleden proběhlo na běžně nepřístupné rozhledně. Akce vypukla již v pátek večer v restauraci Roka ve Frýdlantu nad Ostravicí. Sešlo se nás 8 a zábava u společného stolu byla rázem v plném proudu. Večer byl zakončen na ubytovně vynikající Heleninou slivovicí. Na chatě s rozhlednou na Malé Prašivé se nás sešlo 21. Nejsilněji byla zastoupena Praha (13), z Moravy se dostavily naopak pouze 3 osoby; nejvzdálenějším účastníkem byl Miloš Hezký z Litvínova. Pan majitel (přesněji: nájemce, majitelem je Klub českých turistů) nás nahoru pustil ještě dřív, než bylo dohodnuto, takže jsme se postupně prostřídali a k tlačenicím nedocházelo. Pivo místo sezónních 30 Kč stálo pouhých 26, turistická známka ještě krásných 25 Kč. Mlha se nakonec nekonala, bohužel výhled z věže je dnes již značně omezený: hezky je vidět hřbet Palkovických hůrek a dále část ostravské aglomerace (patrně právě město Ostravu od jihovýchodu). Dále nás zaujal pohled na kostelík sv. Antonína, nad nímž se odkryly vrcholky Beskyd. Severovýchodním směrem jsme mezi stromy tušili třineckou část Beskyd. Výhledy ostatními směry již znemožňovaly přerostlé stromy (chata zde stojí již od roku 1921), které v době intenzivního podzimu v tomto kraji měly nesporné barevné kouzlo. Podobně jako na Strážišti však šlo především o možnost být nahoře, neboť Prašivá je jednou z rozhlednářských „třináctých komnat“. Rozhledna je totiž už asi 8 let pro veřejnost uzavřena a s ohledem na stav ochozu ve vztahu k omezenému výhledu by se rekonstrukce zjevně nerentovala. Motorizovaní účastníci se poté vydali do Frenštátu pod Radhoštěm, kde se Jardovi podařilo domluvit otevření radniční věže mimo obvyklou dobu prohlídek. Ochotná paní z informačního centra nás nejen provedla celou radnicí, ale ani se nepozastavila nad tím, že jsme jí doslova „vyplenili“ dost dobře zásobené informační centrum. Během prohlídky radnice jsme si poslechli zajímavý výklad paní průvodkyně a zhlédli originály soch např. Karla Vašuta, Jana Knebla či Albína Poláška. Nejzajímavější byl originál sousoší sv. Cyrila a sv. Metoděje. Po občas dost úzkých a nízkých schodech jsme se kolem hodin dostali až nahoru na věž. Navzdory i díky trochu podmračenému počasí se nám otevřel nebývale zajímavý výhled nejen na panorama Beskyd v mracích a město samotné, ale i na nedaleké skokanské můstky či důlní věže. Jelikož bylo zrovna 11:30, mohli jsme z „první ruky“ slyšet odbíjení hodin, zvon byl přímo nahoře na vyhlídkové plošině. Všichni jsme se s napětím těšili na jeho zazvonění, ale bylo tak hlasité, že i když jsme ho čekali, nadskočili jsme leknutím. Při cestě dolů z věže naše trasa vedla ke skvostu sbírek, k originálu sochy boha Radegasta. Její autor, frenštátský rodák Albín Polášek, ji vytvořil z betonu a žulové drti. Přesná kopie této sochy, lépe odolávající místním povětrnostním podmínkám, stojí na cestě z Pusteven na Radhošť a druhý originál této sochy můžeme najít v pražské ZOO. Ostatně, bůh Radegast, ať už v jakékoli podobě či tvaru, nás provázel celými Beskydami. Byl také symbolem našeho posledního společného cíle. Tentokrát ale v tekutém stavu. Před jednou hodinou se nás sešlo 16 před branami pivovaru Radegast v Nošovicích. Zde se připojila Hančina pěší skupina, která cestou z Prašivé objevila novou zelenou turistickou značku z roku 2009, která není ještě ani v mapách! Tady se nás v IC ujal pan průvodce a společně jsme se vydali na dvouhodinovou exkurzi. Zhlédli jsme krátký dokumentární film a teoreticky se podle obrázků poučili o výrobě piva. Když jsme poté vstoupili do areálu pivovaru, čekala nás hned u dveří, jak jinak, socha boha Radegasta. Hned jsme se u ní všichni vyfotili, i z toho důvodu, že jde, kromě degustační místnosti, o poslední místo, kde se v pivovaru může oficiálně fotit. Procházeli jsme celým pivovarem a pan průvodce nám ukazoval různá zařízení potřebná k výrobě piva. Poněvadž ale byla sobota a v pivovaru se nepracovalo, mohli jsme vidět celý proces pouze teoreticky zvenku a například do plnírny lahví jsme se nedostali. Naštěstí většina z nás již v nějakém pivovaru na exkurzi byla, a jelikož jsme se těšili hlavně na věž, zkrácení prohlídky jsme uvítali. Do nejvýše položeného přístupného místa pivovaru nás zavezl obrovský výtah, vešli jsme se do něj všichni včetně pana průvodce. V 11. patře jsme vystoupili v degustační místnosti, která slouží nejen k odpočinku návštěvníků a ochutnání zlatavého moku, ale velká prosklená okna nabízí pěkný pohled do kraje (nechybí dalekohled). Celkem rádi jsme zde složili unavená těla a energii doplnili degustací 12stupňového piva; řidiči se oddávali lahodnému Birellu. Po poledni se Beskydy zahalily do oparu, přesto se nám z oken nabídl výhled na areál pivovaru, nejbližší Prašivou, pod ní se rozkládající areál automobilky Hyundai či okolní vesnice. Po dostatečném odpočinku jsme se společně vrátili k výchozímu bodu prohlídky a rozebrali si svá zavazadla z „úschovny“ v šatně. Tady naše společná oficiálně neoficiální akce skončila. I přes vrtkavé počasí se nejen sobota, ale i celý víkend velmi povedl. Většina z nás totiž využila návštěvu Moravy k minimálně jednomu přespání a návštěvě dalších zajímavých lokalit. Přespání nám nabídla ubytovna či soukromí ve Frýdlantu nad Ostravicí či samotná chata Na Prašivé. Měli jsme díky tomu možnost opět spolu posedět u večeře, popovídat si a hlavně si předávat zážitky z navštívených objektů. Poděkování patří jako obvykle organizátorům, dále pak Jirkovi za zapůjčení baterek do foťáku. Speciální poděkování patří rovněž restauračnímu vozu IC 540 Landek, který neautařům velice zpříjemnil zpáteční cestu. (text: Dana s přispěním Aidy a Martina)

25. setkání KPR - Strážiště-Partyzán Chomutov  

neděle 3. října 2010

Přesně po měsíci od frýdlantsko-libereckého celostátního setkání následovalo další; v přípravě jsme se prostřídali s Pavlem Gejdošem a výsledkem byla, tentokrát bodová, návštěva „klasické“ nepřístupné rozhledny. Místo: Strážiště u Chomutova (511 m). Vrch Strážiště nad Chomutovem patřil již koncem 19. stol. k oblíbeným výletním místům. Výsledkem tohoto zájmu bylo vybudování dřevěné vyhlídky zvané Gloriet na vrcholovém bodě v r. 1882. Gloriet byl ve svém přízemí obehnán přístřeškem s možností občerstvení. Turisté mohli vystoupat na osmibokou, 8m vysokou rozhlednu. Když pavilon dne 12. března 1924 vyhořel, rozhodli se městští radní postavit na vrchu hotel s restaurací doplněný kamennou rozhlednou podle plánů chomutovského architekta Kuglera. Přípravy začaly už v roce 1927, stavba byla dokončena 12. prosince 1931. Po 2. sv. válce získal hotel jméno Partyzán. Tento název zůstal dodnes. Od počátku 90. let minulého stol. měnil hotel s rozhlednou často majitele. Nakonec jej město po neúspěšných pronájmech prodalo v létě 2001 za 3 mil. Kč místnímu podnikateli p. Donátovi, který investoval do rekonstrukce a úprav další 3 mil. Kč. Přístup na rozhlednu byl zakázán, neboť věž začala sloužit jako ubytovací prostory pro hotelové hosty. Dne 23. listopadu 2004 zachvátil celý objekt požár. Jeho následky byly zoufalé - z restaurace zůstaly - 4 - pouze obvodové zdi, které byly později zcela odstraněny, věž byla poničena a celý areál byl uzavřen. Majitel se však záhy pustil do nákladné rekonstrukce. Z finančních důvodů bylo znovu-otevření objektu několikrát odloženo. V současné podobě má horský hotel Partyzán celkem 35 pokojů a kongresový sál. Hlavní dominanta hotelu, dvacetimetrová věž, zůstala po požáru sice zachována, nicméně po rekonstrukci proběhnuvší v letech 2005 – 2010 jsou v ní umístěny hostinské pokoje a v nejvyšším místě pak svatební apartmá, takže věž není návštěvníkům přístupná. Hotel byl opětovně otevřen 1. srpna 2010. Pracovní ruch na Partyzánu ale neustane ani po tomto datu; do roku 2011 zde má vzniknout také wellness centrum a velké dětské hřiště. Jejich vznik je podmíněný tím, zda se majiteli podaří získat dotace z evropských fondů. Dokončeny také mají být další hotelové pokoje. Současný majitel hotelu pan Donát nám výjimečně umožnil návštěvu výhledového pokoje (dnes součástí budovaného svatebního apartmá). Celý víkend byl však v Krušných horách pro milovníky výhledů mimořádně nepříznivý - nižší i vyšší polohy byly zahaleny do podzimní mlhy. Mám však subjektivní pocit, že výhledy jsou pouze směrem do pánve, a tím pádem zastupitelné (lepší výhledy skýtají rozhledny na Jeřabině a Vlčí hoře). Osobně je mi více líto zániku originálního rozhledového panoramatu na Komáří vížce. (text: Martin, s využitím internet. zdrojů)

24. setkání KPR - Věže Frýdlantska  

pátek 3. září 2010

První poprázdninová akce KPR, konaná výjimečně v pátek, měla velmi komplikované již početí (nejprve původní termín v sobotu 4.9. mohl kolidovat s otevřením Vochlice, pak zase ne, ale zůstalo se již u pátku s možností využít všední den na návštěvu jak radnice, tak školy v Liberci a besedy s prof. Nouzou tamtéž). Bylo tedy již v brzkém jaru rozhodnuto jediným organizátorem celé akce Martinem, že se sejdeme v pátek 3. 9. a bude se jednat o dvě lokality – Frýdlant a Liberec. Ani těhotenství této akce nebylo bezrizikové; tentokrát nás ohrozila velká voda z bleskové povodně právě na Frýdlantsku! Sama jsem byla původně k uskutečnění návštěvy Frýdlantu skeptická, nicméně nakonec se ukázalo, že město se dovedlo s následky povodní vyrovnat, naopak, paní mající službu na rozhledně byly nadšené naší skupinou, neboť již dlouho tam nepřišla ani noha. Jenom si stěžovaly, že každý nakoupí pohlednice rozhledny dole v IC a ony pak těžko něco prodávají. Tak jsme se snažili a udělali službě na rozhledně radost… Akce byla oficiálně zahájena srazem před frýdlantským zámkem, nicméně skupiny se potkávaly již v buse či vlaku a odehrávaly se obvyklé rozhovory převážně o rozhlednách. Polský průvodce byl velmi ohleduplný, ochotný, měl pochopení o naše zájmy a dokonce jsme bez problémů fotografovali, což uspokojilo všechny. Prošli jsme částí původního hradu, obdivovali všechny zámecké věžičky tentokrát shora a kochali se výhledem z běžně nepřístupného ochozu zámecké věže. Výhled byl vynikající, mraky fotogenické na nádherně modré obloze, takže ti, co zůstali doma a šetřili dovolenou, mohou jen závidět. Již začátek akce byl vynikající a to jsme netušili, že to tentokrát vydrží až do konce! Svatému Petrovi srdečně děkujeme… Z frýdlantského zámku jsme se přesunuli na náměstí, které je shodou okolností nezávisle na srpnové povodni v rekonstrukci; místa na focení překrásné frýdlantské radnice jsme tak museli pracně hledat. Chvilku čekání na vpuštění na ochoz jsme s chutí strávili v místním IC v téže budově a ukojili se prozatím četnými razítky, pohlednicemi a jinými suvenýry. Rovněž informačními letáky bylo IC zásobeno výborně. Pak už jsme ve dvou skupinách vystoupali na ochoz radnice a pokochali se zpětným pohledem na zámek, ulice města pod námi a rovněž okolními horami. Ty, kdo nemají zatím v rozhledníku Frýdlantskou rozhlednu, tato samozřejmě lákala nejvíce. Potom už byly dány instrukce k veřejné dopravě do Liberce, místo a hodina srazu tam a rozešli jsme se, většinou do místních hospůdek na oběd. Poté se vytvořila skupina zájemců o nedávno objevený vodojem na místní naučné stezce Putování za vodou a samozřejmě u těch, co nebyli na Frýdlantské výšině, i o tu. Vše se nakonec zdařilo zvládnout díky vrchnímu oblíbenci v KPR, dobrému „dědečkovi z pohádky“, který se objevuje v pravý čas a vždy je ochoten pomoci (Béďo, poznáváš se a sorry za toho dědečka ☺). Takže jsme společně poobědvali po skupinkách, s Béďou nám chutnalo a vyrazili s ním nejprve na rozhlednu (po dlouhé době zase první návštěvnici – paní byly nadšené a velmi ochotné) a pak k vodojemu na Supím vrchu na vyhlídku, kterou jsem nedávno avizovala na Zikyho chatu. Tato vyhlídka byla vybudována v dubnu 2008. Jedná se o analogii Holého vrchu u Bohdalic a zda to uznat za rozhlednu nechám povolanějším – večer se na přednášce toto diskutovalo právě u zmíněného Holého vrchu. Nicméně výhled z objektu je vynikající, především na zámek (zase z jiného úhlu pohledu) a ukázal se především Hvozd ve známé podobě z Čech s oběma objekty (chata vlevo, věž vpravo), tudíž dohady o tomto kopci viditelném ze zámku, kde chata ani rozhledna dalekohledem nebyly zřejmé, jsou vyřešeny. (hh)

Druhé místo srazu se nacházelo ve 20 km vzdáleném krajském městě Liberci, na prostorném dvoře školy SOŠAG s výraznou věží. Dobře naladěný pan školník nás již očekával a jakmile dorazila poslední ekipa, vystartovalo se. Čerstvě vytřenou třídu jsme zhamtali jako stádo hrochů; naši stokorunovou omluvu na dálku snad paní uklízečka přijala bez hartusení. Za sponzorský příspěvek děkuju Pavlovi s Alenou! Jasné výhledy do členitého terénu nás na prostorném ochozu přiváděly téměř do extáze. V duchu jsme se laskali s městem a okolní hornatou krajinou dobrých půl hodiny, spouště fotoaparátů byly v plné permanenci. Panu školníkovi jsme poděkovali za skvělou atmosféru, věnovali mu lahvinku Hradní medoviny a už se těšili na obvyklou třešinku na dortu (tentokrát mimořádně chutném) v podobě přednášky pana profesora Nouzy. Pan profesor je čestným členem našeho klubu a aktivně sleduje jeho dění. Zvolené téma „Rozhledny s nadhledem“, jímž nás uvítal ve svém hájemství, přišlo v pravý čas. Ačkoliv jsme jinak dobrá parta, občas to zaskřípe - příliš se honíme, moc mluvíme a málo nasloucháme, nebereme ohledy na druhé a známe jedinou správnou definici rozhledny, tu svoji vlastní. Respekt, tolerance a nadhled, a přesto důraz na kvalitu - trpělivé prohlubování a rozšiřování vlastních obzorů, tento etický rozměr prolínal přednáškou. Hovořilo se hodně o nových rozhlednách. Ve vstupním testu „která je na obrázku“ bychom nikdo neuspěli - byl to příklad beze slov o novodobých rozhlednách málo originálních a vyrašivších jako houby po dešti. Poté přišel na řadu další průvodní jev současnosti - nevhodný výběr lokality. Besedovali jsme o důvodech těchto jevů, hledali inspiraci v zahraničí a usilovali o získání potřebného nadhledu a zejména jeho udržení do budoucna, aby nám společný koníček a společná setkávání přinášela co nejvíce radosti. Závěrem výslovně děkuji vám všem, kteří jste přijeli do Frýdlantu, nehledali důvody „proč nepřijet“, kterých by se našla celá škála počínaje odlehlostí místa a absencí „klasické“ rozhledny přes pracovní den po povodně, a přispěli tak k srdečné uvolněné atmosféře, jež doprovodila originální obsah; věřím, že i díky špičkovému rozhledovému počasí jste si z frýdlantského výběžku odvezli řadu zážitků i zdařilých snímků. (mš)

        
Martinova fotogalerie z akce

23. setkání KPR - Valeč (kostelní věž), Vochlice a Tobiášův vrch  

sobota 26. června 2010

Za slunečného sobotního dopoledne, předznamenávajícího nástup téměř tropického letního počasí, zažilo městečko Valeč, zapomenutá barokní perla v zeleni na úpatí Doupovských hor, neobvyklý nájezd 25 (!) účastníků setkání Klubu přátel rozhleden. Před výstupem na věž kostela narození svatého Jana Křtitele jsme se postupně shledali na náměstíčku, a po větších či menších skupinkách vyrazili nejen na prohlídka muzea, ale i (stále ještě nepřístupného) zámku a jeho zámeckého parku, jehož největší zajímavostí pro rozhlednáře je budova letohrádku s věží. Bohužel objekt je v tak špatném technickém stavu, že je dlouhodobě uzavřen a veřejnosti nepřístupný. V 11 hodin nás před kostelem přivítal pan farář P. Řezáč a společně s námi vyrazil po strmých a ve spodní části poněkud temných schodech na věž. Ta nabízí zajímavý pohled jak na samotnou Valeč z výšky, tak i trochu dálkovější pohled směrem na Podbořansko. Věž kostela s dřevěnou nástavbou a ochozem (přistavěným teprve po opravě kolem r. 1995) je velmi zajímavá a činí tak kostel nepřehlédnutelným. Po sestupu z věže nás pan farář vzal ještě na prohlídku interiéru kostela s výkladem a předvedl nám, jak krásná hudba se line z píšťal valečských varhan. Po náročném výstupu část z nás usedla do jediné otevřené hospůdky přímo na náměstí a po nezbytném občerstvení se zvolna vydala k dalšímu cíli výletu, rozhledně na 7 km vzdáleném vrchu Vochlice. Tato rozhledna vzniklá ve 2. polovině 19. století byla dlouhou dobu zchátralá a bohem zapomenutá, než se jí ujala parta nadšenců z nedalekého Lubence, kteří si vytkli jako hlavní cíl záchranu věže a její zpřístupnění. Těší nás, že právě manželé Kantovi, kteří na tomto mají velkou zásluhu, se také stali členy KPR. Oba dva byli rovněž v době naší návštěvy na rozhledně přítomni a i za obrovského horka pracovali spolu s řadou dalších dobrovolníků na stavbě podlah v přízemí a na vyhlídkovém ochozu!! I tak jsme byli všichni ochotně na věž vpuštěni a mohli obdivovat výhled převážně jižním směrem. Bohužel směrem k Valči a k Doupovským horám, kam by byl výhled jistě nejzajímavější, mu brání vzrostlý les. Po sestupu z Vochlice oficiální akce skončila, závěrečným přídavkem pro některé autaře byla ještě nedaleká, naším klubem znovu zprovozněná, rozhledna na Tobiášově vrchu u Jesenice. (text: Aleš)

        

22. setkání KPR - Viva Schengen II - zájezd Tachovsko+Německo  

Velký Zvon, Böhmerwaldturm Ebene, Stückstein, Milíře, sobota 15. května 2010

O tom, že rozhlednáři jsou zdatní nejen ve zdolávání rozhleden, ale i ve společenské zábavě, se mohl přesvědčit každý, kdo v páteční předvečer zájezdu do Českého lesa navštívil salonek penzionu Radbuza v Bělé nad Radbuzou. Do pozdních večerních hodin zde probíhala čilá zábava a mnozí se ukládali ke spánku až v sobotu, v den konání akce samotné. V den, kdy nás v 8 hodin ráno očekával na jinak liduprázdném náměstí autobus města Bělá nad Radbuzou, aby nám pomohl zpřístupnit rozhledny a věže na obou stranách hranice. I přes nepříznivou předpověď většina přihlášených dorazila, a v malém autobuse nás cestovalo 21 rozhlednářů a řidič. Jako první cíl naší cesty byla vybrána vojenská věž na Velkém Zvonu. Autobusem jsme vyjeli po úzkých silničkách až k bráně přímo pod věží, a vylezli do husté mlhy, bohužel. Po vystoupání do posledního patra jsme se z oken pokojů a ložnic dívali – světe, div se – do mlhy.. Někteří si tak alespoň jako útěchu vyfotografovali nápisy pod objekty s uvedenými cíly jako Přindá či Čechov, aby tak alespoň tušili, co vše by mohlo být vidět. Naštěstí to byl ale poslední nepříjemný zážitek dnešního dne, neboť počasí se začalo po sestupu z věže každou chvilkou vybírat. Na rozcestí u Červené závory jsme se rozdělili na 2 skupiny, zatímco skupina turistická (A) pokračovala na rozhlednu Böhmerwaldturm (na vrcholu Ebene) nejkratší možnou cestou (volným terénem, podmáčené louky a bahno nevyjímaje), skupina B (Aleši, proč zrovna oni jsou Béčko? ☺) dala přednost cestě přes Náměstí přírody v bývalé obci Pleš a oficiální cestě přes bývalý hraniční přechod Friedrichshäng. Z rozhledny na Ebene je krásný kruhový výhled, a jelikož se již počasí umoudřilo, viděli jsme nejen Čechov, Havran, Přimdu či Starý Herštejn, ale konečně i nedaleký vrchol Velkého Zvonu. A tak zatímco skupina A pokračovala pěšky dalších 12 km k rozhledně na Stücksteinu, skupina B, se kterou jsme se potkali pár kilometrů pod věží, mířila z rozhledny na nedaleké parkoviště, kde již čekal náš autobus. Cesta mezi oběma rozhlednami byla velmi příjemná, škoda jen, že kraj na bavorské straně hranice také není hustěji osídlený, a po cestě jsme tak nenarazili na žádnou možnost občerstvení či spočinutí. Rozhledna na Stücksteinu je na rozdíl od té na Ebene betonová (Böhmerwaldturm je dřevěná). Rovněž odtud se nabízí kruhový výhled na Český les, byť směrem k Velkému Zvonu a Ebene je již mírně přerostlý stromy. Naopak je vidět lépe směrem severním k Havranu. Jen pro fotografy je trochu zklamáním, že ani na jedné z věží není možné otevřít okno, byť na Stücksteinu se jednou po vykonaném úsilí přece jen pohnulo. Na věži jsme se obě skupiny zdárně shledali, a pokračovali dolů na parkoviště poblíž přírodního zookoutku k autobusu. V zookoutku jsme ještě chvíli pobývali ve společnosti divokých prasat, muflonů a daňků a pozornosti neunikla ani minirozhlednička umožňující pozorování vysoké zvěře v oboře). Autobusem jsme se pak přemístili přes hraniční přechod v železné k rozhledně Milíře, cesta po opuštěných silničkách kolem zámečku Diana byla překvapující a krásná. U rozhledny Milíře nebyl hlavním oříškem výstup na věž, na které jsme se kvůli zesilujícímu větru i přes daleký výhled (který ovšem vzhledem k umístění je umožněn pouze směrem jižním a západním), ale následné vyproštění autobusu, který během obrácení zapadl do podmáčené louky). Síla mužské části členů KPR se však ukázala v nejlepším světle, a za pár minut jsme opět autobus nakolejili. Pak už jen zbývala cesta do bělé nad Radbuzou, kde jsme i přes takto intenzivní program byli již kolem 18. hodiny. Poděkování patří organizátorům, městu Bělá nad Radbuzou za zajištění autobusu a panu řidiči, který bez váhání zvládl manévry po leckdy krkolomných silničkách. (text: Aleš)

        

21. setkání KPR - Netradiční vyhlídky Brna  

pátek 30. dubna 2010

Ač v pátek v pracovní den se nás milovníků rozhleden v Brně sešlo poměrně hodně. Sraz byl v 10.00 na Mendlově náměstí. Rozhlednáři se scházeli postupně. Ale už zaznívaly hlasy: "My jsme ráno byli na vyhlídkách hradu Špilberku" a dokonce už někdo vystoupal na rozhlednu Babí lom. No prostě rozhlednoví šílenci. Doprava mezi brněnskými mrakodrapy byla různá. Většina účastníků jezdila MHD - Městskou hromadnou dopravou a proč taky né, když lístek na 24 hodin stojí 80 korun. Další skupinka se po Brně pohybovala v autě, jeden člen, který miluje pedály, jel na kole. Tentokrát se nikdo nepřesunoval pěšky nebo během.
První naše návštěva směřovala na výškovou budovu ve které sídlí ředitelství Brněnského výstaviště. Výtahem jsme vyjeli na vyhlídkovou plošinu. A jak je zvykem u rozhlednářů, začali obdivné výkřiky, to je ono, uf to je výhled a podobně. Krásná vyhlídka byla na centrum Brna s dominantním hradem Špilberk a na kopec s katedrálou sv. Petra a Pavla - Petrov. Ale nezapomenutelná se stala vyhlídka na český nejvýznamnější výstavní areál, kterému vévodí 45 metrů vysoká rozhledna, která je bohužel pro veřejnost uzavřená. Klub KPR již zdolal schody této vyhlídkové věže. Následovalo hromadné foto a zaměření našich dalekohledů na čtvrť Kohoutovice, kam jsme se začali přesouvat.
Trolejbusem jsme přejeli do Kohoutovic. A tam nás čekal výjezd stařičkým výtahem do posledního patra proslulé brněnské budovy s bývalou restaurací Grand Prix. Vyhlídková restauračka už zde není, nyní je zde sídlo firmy Loko Trans, která se zabývá službami v železniční spedici a vrcholové prostory má pronajaté od města Brna. Nádherný rozhled i na kopec Hobrtenky, kde se taky plánovala jedna z rozhleden. Soustředili jsme se výhledově na další cíl našeho putování výškáč VUT, který byl krásně vidět. U čekání na výtah to Gep hned naplánoval, zde je místo na pokladnu, tu se budou prodávat žluté pohledy a štítky na hole a toto je místo k razítkování. :-)))
Trolejbusem jsme přejeli do Pisárek, kde jsme trošku déle čekali na autobus. Helena vytáhla krásnou mapu Brna, kde byly vyznačeny významné brněnské vily. Gep šel za roh telefonovat a později přišel s vítězným sdělením, že se nám výjimečně zpřístupní i terasa hotelu Continental. Posel dobrých zpráv!!!! Vystoupili jsme na Červinkově ulici a zde to někteří jedlíci nevydrželi a narychlo si u stánku koupili párek v rohlíku a kafaři "capučino". Ale, jak je rozhlednářů zvykem, hned se pokračovalo na další vyhlídku. Opět boží pokoukáníčko z budovy Vysokého učení v Brně. Je to vidět ve fotogalerii. Pro nás bylo důležité, že jsme zahledli budovu Grand Prix, odkud jsme vyjeli a viděli jsme i hotel Continental. Náš další cíl.
Další přejezd tramvají (brňáci hlásili: „valíme šalinó“) k vyhlášenému brněnskému hotelu Continental, který býval a je pořád proslulý zvěřinovými hody. Nás, ale tentokrát nezajímali gastronomické zážitky. Pro nás byla nejdůležitější vrcholová terasa, kam se normální smrtelník těžko dostane. Je známý i z médií pro svoji výšku, z hotelových oken už vyskočilo několik sebevrahů. Hotel Continental je takový nedoceněný architektonický skvost Brna. S výškou 51 metrů přečnívá všechny okolní budovy. Mimochodem v těchto místech dříve stával rodný dům proslulého architekta Adolfa Loose, jak připomíná pamětní deska u vchodu do hotelu. Po získání razítek na recepci, jsme vyjeli s mladým recepčním výtahem do 13. patra, kde býval vyhlášený bar se striptýzem (pro brňáky známá třináctka) a pak vyšli po zbývajících schodech na terasu. Nejkrásnější vyhlídka na centrum Brna i na budovu VUT, odkud jsme přijeli. K naší úplné spokojenosti chyběli číšníci, kteří by nám v tomto čtyřhvězdičkovém hotelu servírovali na střeše vhodné nápoje a třeba dorty vytvarované jako nám známé rozhledny.
Poslední přesun do samotného centra Brna. Konečně už pěšky. Čeká nás slavná budova Českého rozhlasu Brno. Tento dům v Beethovenově ulici navrhl architekt Arnošt Wiesner pro Českou banku Union, který má na "svědomí" i světoznámé brněnské krematorium a další známé stavby. V recepci se nás ujala manažerka PR Alena Podlucká, která nás provázela na obě běžně nepřístupné terasy rozhlasu. Vyhlídka byla trošičku omezená, ale rozhlednáři si hned našli kamenné podstavce, na které se postavili. Zahlédli jsme i střechu hotelu Continental, čímž jsme dovršili náš vyhlídkový okruh. Třešinkou na dortu se pro nás stala prohlídka studií rozhlasu. Shodou okolností jsme byli svědky rozhovoru s ředitelem brněnské hvězdárny Jiřím Duškem. Právě té hvězdárny a planetária Mikuláše Koperníka na Kraví hoře, kde se začíná budovat "Přírodovědné exploratorium" jehož součástí bude pozorovatelna s výhledem na město Brno. Před vchodem do rozhlasu jsme se rozloučili. Někteří se chystali domů, ti aktivnější po dalších vyhlídkách a rozhlednách v Brně a okolí. Naše společné poděkování patří Pavlovi za výborně připravenou akci!!
(text: Jara Klement)
        
Krásné fotografie z rozhledů této akce jsou umístěné i na těchto stránkách:
Stránky Lenky H.
Stránky Pavla Z.
Stránky Alenky a Milana

20. setkání KPR - Velké Žernoseky, Radějčín+cesta Čes.Středohořím  

sobota 10. dubna 2010

Nedlouho po rozhlednářském svátku na Vlkové se konalo další setkání, a to jubilejní dvacáté! I tentokrát připadlo na oblast poměrně blízkou od Prahy; vydali jsme se na dosud nezpřístupněný vysílač na Radejčíně na pomezí okresů Litoměřice a Ústí nad Labem. Setkání připravili Helena s Frantou, za pečlivou přípravu jim patří velký dík! Jejich rukopis byl patrný z turistického charakteru akce. Jako obvykle byly na programu hned dva vyhlídkové objekty. Prvním z nich byla budova obecního úřadu v Malých Žernosekách, jejíž vyhlídkový potenciál objevila v lednu právě Helena. Vyhlídková věž vznikla přestavbou původní hasičské zbrojnice. Byli jsme velmi vstřícně přivítáni a na ochozu se mohli dosyta vynadívat na Říp, Kletečnou, Radobýl, Lovoš či nejbližší okolí obce. K dispozici bylo i razítko a ke koupi pohlednice v místním konzumu. Po společném focení jsme se vydali k Radejčínu: část auty, část vlakem a zbytek pěšky Oparenským údolím a dále vlakem. Na ŽST Radejčín bylo místo druhého setkání. Počasí, tak jak je v posledních letech stále obvyklejší, se vymklo meteopředpovědi a tentokráte ve prospěch výletníků: žádný chlad, déšť ani ledový vítr, naopak příjemné dubnové sluníčko a nanejvýš oblačná obloha. V takto pozitivní atmosféře nás pan Táborský, správce vysílače s rozhlednou, dovedl na místo a po další skupinové fotografii jsme vystoupali nahoru. Na místě se sešlo 23 členů – včetně autora nejlepšího webu o českých rozhlednách Zikyho – a 2 psi, další 2 opozdilci a třetí pejsek se objevili na poslední chvíli. Pohledy na Středohoří (Kletečná, Varhošť, Lovoš, Kubačka aj.) a východní část Krušných hor (Bouřňák, Komáří vížka, Nakléřov) byly moc pěkné. Rozhledna se nachází v oblasti výstavby dálničních tunelů – téměř nad jedním z nich, ústí jiného je vidět. (Stavbu dálnice je možné velmi dobře pozorovat např. z vrcholu Lovoše.) Přesto se vyskytovaly oprávněné připomínky, že rozhledna není z tohoto pohledu příliš dobře položená. Faktem je, že poloha nebyla vybírána primárně pro turistické účely; ideálním krokem by bylo zpřístupnění a drobné navýšení lovošského kamenného torza rozhledny... O rozhledně Radejčín jsme psali v minulém Rozhlednáři. Doplňme, že se nachází velmi těsně v okrese Litoměřice (přestože ŽST Radejčín i obec jsou v okrese Ústí nad Labem), na vyhlídkovou plošinu ve výšce 20 metrů nás vyvede 97 schodů a v květnu by měla být volně otevřena veřejnosti. Pod rozhlednou převzal od Heleny štafetový kolík Franta Málek a zavelel k pochodu po žluté značce směr Doerellova vyhlídka. Trošku nás mrzí, že řada automobilistů jen počkala v Žernosekách i v Radejčíně a po uzavření rozhledny v tichosti zmizela. Oproti tomu musíme naopak pochválit jinak notorické automobilisty Pavla s Alenou a Danu, kteří tentokrát šli ochotně s ostatními. Franta byl ostatně k pěšákům ohleduplný. Vytyčil trasu s restaurací, tedy po žluté TZT směr Dubičky a s odbočkou na Doerellovu vyhlídku. Vyrazilo nás celkem 13 (nejsvižněji běhali všichni tři psi); nádherné pohledy do údolí Labe z této vyhlídky všechny přímo nadchly a fotografové se přímo pásli – pobrukování foťáků činilo zvukovou kulisu při výhledech. Občas jsme si nahlas zopakovali, co je vidět na našem břehu, na protějším pak všichni zoomovali Varhošť, který v předjarní vegetaci byl obzvlášť fotogenický a na přiblížených fotkách vypadá, že by tam jeden přes Labe doskočil. Debaty o výhledech byly inspirující, Franta ochotně vysvětloval každou „hrču“, kterou kdokoliv zahlédl. Pod vedením Franty jsme dále pochodovali, fotili a skutečně se nikoliv jen v uzavřených dvojicích bavili, psi měli také spoustu zážitků. Cestou už byl vidět známý Dubický kostelík a tam to Franta namířil ohledně našich žaludků. V restauraci se odpojila Dana s kolegyní (zakouřeno) a zůstalo 10 malých černošků věrných Frantovi, kteří společně pohodovali u jednoho stolu. Ochotná paní vedoucí nás obdarovala zdarma místními pohlednicemi, což byla prémie pro pěšáky. (Poznámka: existují výhledová panoramata ze spousty kopců severních Čech, na šířku buď 3 či 4 pohlednic s popisy výhledů, a nejzdařilejší je právě z Dubického kostelíka a z Varhoště.) Po občerstvení jsme změnili barvu (zezelenali jsme pod dozorem Franty) a vyrazili tedy po zelené TZT směr Dolní Zálezly. Trasa byla nádherná, počasí také výhledy jsme vnímali neustále, neb zákruty 4 Labe odkrývaly stále nové výhledy např. na soutěsky na protějším břehu – Rytina soutěska, Průčelská rokle apod. Odbočku dolů a zpět nahoru k známému Mlynářskému kameni s křížem a upravenou vyhlídkou nikdo nevynechal a výhled stál opravdu za to. Vrátili jsme se zpět na zelenou a klesali do údolí, počasí se začalo kabonit a po dosažení údolí Labe se nám na ČD v Zálezlech i rozpršelo. Vzhledem k tomu, že hospoda tam nebyla žádná, pršelo a první vlak jel na Ústí, jeli jsme všichni na sever. Květa, Pepa Šlapák a Helena jeli rychlíkem na Prahu. Daniel s holkama (Ájou a Jájou) a Vladimír Valach (vděčný to účastník všech akcí) šli do IC pro panoramatické pohledy, Franta věrně doprovázel do poslední chvíle. Franto, děkujem, bylo to fajn! ☺ (text: Martin a Helena)

19. setkání KPR - Vlková a Ládví  

sobota 20. března 2010

O prvním jarním víkendu čekal na všechny aktivní rozhlednáře jeden vskutku lákavý zážitek: mimořádné zpřístupnění rozhledny, která je ukryta v oboře na vrchu Vlková v okrese Praha – východ. Proto není divu, že na jinak prázdném zápraží místní restaurace se v sobotu postupně sešlo 43 členů a 2 návštěvníci, kteří si nenechali tuto ojedinělou možnost ujít, zejména když počasí bylo po dlouhé zimě skutečně jarní. Účastníci dorazili velmi rozmanitě - autem, pěšky od vlaku z Týnce nad Sázavou či z Krhanic, na kole od vlaku z Poříčí nad Sázavou či z Prahy, příměstským autobusem z Prahy - Budějovické.
Rozhledna, pocházející z roku 1924, je unikátní již tím, že byla veřejnosti přístupná naposledy za první republiky; to v souvislosti s provozem loveckého pavilonu, jehož byla součástí. Pavilon byl obklopen oborou, v níž byli chováni daňci a mufloni. Stavba sloužila především hostům majitelů - šlechtického rodu Ringhofferů, současně však byla přístupná i turistům.
Po roce 1948 se objekt stal majetkem vlády. Prominenti tehdejšího režimu jezdili do uzavřeného prostoru obory lovit zvěř, zatímco samotný stav pavilonu s věží se začal postupně zhoršovat. Již koncem 60. letech je pavilon uváděn jako zpustlý. Pan inženýr Fáber, současný nájemce, před několika lety zajistil kompletní přestavbu pavilonu i rozhledny. Dnešní stavba je lehká, celodřevěná. Vyhlídková věž byla zachována.
Po telefonické domluvě nás ing. Fáber vyzvedl na místě srazu a pěšky jsme se přesunuli k bráně obory. K rozhledně to pak už nebylo daleko, od brány je to slabých 10 minut. Objekt je po nedávné rekonstrukci v perfektní kondici, uvnitř věže jsou i pokoje, na přespání by to tu bylo špičkové. I přes velký počet osob jsme se pozvolna u oken vystřídali – tedy kromě tří pejsků, kteří museli zůstat u brány ? Výhled z oken věže je možný směrem jižním až západním, z dalších rozhleden lze kupodivu spatřit jen tu na Neštětické hoře. Po sestupu následovalo tradiční skupinové focení.
Při zpáteční cestě k restauraci jsme se (kousek od vstupu do obory) ještě zastavili na nově vznikající rozhledně v podobě telekomunikačního stožáru v místní osadě Ládeves (o rozhledně jsme informovali v Rozhlednáři č. 10), jehož zdolání po Béďově odborném zásahu již nic nebránilo ?. Odtud je pro změnu více vidět směrem východním, a tak kdyby se oba výhledy pomyslně sečetly, vycházel by téměř kruhový rozhled. Netřeba zdůrazňovat, že poté se většina odebrala do mezitím otevřené restaurace.
(text: Martin a Aleš)

        

18. setkání KPR - Rokycany a Zbiroh  

sobota 20. února 2010

Měli jsme štěstí! Dlouhé zimní mrazy konečně trochu polevily, nad pomalu tajícím sněhem po řadě dnech zatažené oblohy a mlh konečně vykouklo slunce; to přišlo zrovna na den, kdy proběhla další z akcí KPR! Tentokrát se konala na západě Čech, v okrese Rokycany, kde jsme vlastně navštívili veškeré (= obě dvě) věže tohoto okresu: věž kostela Panny Marie Sněžné v Rokycanech a zámeckou věž ve Zbirohu.
Závan jara vylákal z tepla domovů překvapivě mnoho lidí – na náměstí před rokycanským kostelem sešlo 26 osob. To už nás ale vítala paní Bauerová z rokycanské farnosti a po úzkých, avšak bezpečných dřevěných schodech jsme vystoupali na věž. Z ochozu se naskytl překvapivě parádní rozhled: Žďár, Radeč, ale i vzdálenější vrcholy Brd. Kdyby to nad střechami rokycanských domů tak nefoukalo, jistě bychom tu vydrželi déle.
Na zbirožský zámek jsme se přesunuli porůznu, jak už bývá zvykem - část auty, část vlakem a busem MHD. Ve Zbirohu vnější ochoz (balkón) zdaleka tak prostorný není, a proto jsme se zde rozdělili celkem na 5 skupin, které slečna průvodkyně postupně odvedla na věž (za to jí patří dík, úzké schody tolikrát nahoru a dolů není žádný med!). Bohužel ochoz není zcela nahoře, je zhruba nad výškou střech okolních zámeckých objektů, a ani neobepíná věž ze všech stran, takže je výhled možný jen směrem převážně severním a východním. Místo Radče a Brd je tak spíše vidět Křivoklátská vrchovina a směrem ku Praze se táhnoucí hřeben Hřebenů. I tak to bylo velmi pěkné, podobně jako prohlídka zámeckých interiérů, kterou si někteří nenechali ujít.
Opět panovala přívětivá atmosféra a slíbili jsme si, že se opět setkáme na Vlkové či na Velkém Zvonu!

foto zde  

17. setkání KPR - 2. valná hromada v Litoměřicích  

Litoměřice (podzemí, městská věž, Kalich, Mostka, věž Dómu, loď Porta Bohemica), sobota 9. ledna 2010

VIZ ZDE  

        

16. setkání KPR - Rozhledny Náchodska  

(radn.věž Náchod, Zázvorka, kost.věž, Máselnice, N.Město n.Met., Sendraž, Dobruška, Libníkovice), pátek 23. října 2009

Další podzimní „velká“ akce nabídla hned tři atraktivní místa: kromě rozhledny na Sendraži s parádním rozhledem také ochoz nepřístupné novorenesanční radnice v rodném městě Josefa Škvoreckého a vyhlídku z nepřístupné kostelní věže v Novém Městě nad Metují. Dálkových rozhledů jsme se však tentokrát nedočkali. Mlha hustá tak, že by se dala krájet, nám v Náchodě připomněla, že počasí podléhá tajemným silám a živlům, a nikoli přáním rozhlednářů. Aby toho nebylo málo, narazili jsme na zavřené informační centrum. (Naštěstí zajímavé brožury a mapy jsme obdrželi od ochotných pracovnic městského úřadu.) A proto jsme si alespoň prohlédli nádhernou obřadní síň a přesunuli se do druhé destinace, jíž bylo Nové Město nad Metují. K polednímu se přece jen mlha trochu umoudřila a vystoupila aspoň tak vysoko, abychom dohlédli na město a jeho nejbližší okolí. Rozhlednu na Sendraži ani Rozkoš u České Skalice jsme však neviděli, pročež jsme usoudili, že návštěva rozhledny na vrcholu nemá smysl a (až na pár skutečných nadšenců, kteří se rozhodli vyjet vzhůru a znovu se ponořit do husté mlhy) a užili si alespoň kostelní věž na náměstí. Výhodu tentokrát měli ti menší J (výška ochozu je kolem 170 cm). Ochotný pan farář nás provedl věží i kostelem a dosyta jsme si mohli vychutnat aspoň to, co nám bylo tento den shůry dovoleno. I tak děkujeme a jsme za setkání rádi, bylo jistě zajímavé; třeba si je někdy zopakujeme!

        

15. setkání KPR - Posázavsko  

hradní věž Ledeč n.S., Melechov, Světlá n.S., sobota 3. října 2009

Tři věže a středověké podzemí ve Světlé nad Sázavou, takový byl program 15. setkání KPR, které se uskutečnilo v sobotu 3. října. Sešli jsme se v chladném říjnovém ránu (které naštěstí později vystřídalo téměř letní počasí) v 8:45 na vlakové zastávce Horní Ledeč, která leží přímo pod ledečským hradem. Další účastníci se připojili přímo na hradním nádvoří, a po otevření v 9 h jsme společně vystoupali do hradní věže. I když okénka jsou tak malá, že se do nich sotva vejde hlava, je z věže pěkný pohled nejen na město Ledeč na řece Sázavě a blízké okolí, ale i na hrad Lipnici či na výrazný vrchol Melechov. A právě na Melechově se nachází bývalá zeměměřičská věž, která kdysi sloužila i jako rozhledna a která byla naším druhým cílem. Přesun z Ledče zvolil každý podle svých možností - někteří pěšky, ale většina auty, i když i ti museli poslední kilometry stoupání zdolat po svých. Po odemčení věže jsme vystoupali na vrcholovou plošinu. Bohužel věž je natolik přerostlá stromy, že výhled je naprosto nulový. Škoda! Proto nepřekvapuje, že věž již řadu let jako rozhledna neslouží a pro veřejnost je zcela uzavřena. Opět po vlastní ose jsem se přesunuli do Světlé nad Sázavou. Kdo jel vlakem, mohl si vychutnat občerstvení v údolí Sázavy u romanticky položené zastávky Stvořidla. Na poslední chvíli se Pepovi Šlapákovi podařilo domluvit návštěvu kostelní věže ve Světlé (jinak též veřejnosti nepřístupné), a tak jsme z báně mezi zvony a mouchami mohli obdivovat pohled na město a jeho blízké okolí. Pak již zbývala jen návštěva středověkého podzemí, zpřístupněného teprve před zhruba 10 lety. Průvodce, jinak též vášnivý turista a místní znalec Jarda Vála, který s námi putoval i celou akcí, nás seznámil s jeho tajemnou historií i okolnostmi, za jakých probíhalo zpřístupňování tohoto podzemního labyrintu. Děkujeme Pepovi i Jardovi za perfektní podzimní akci! (text Aleš a Martin)

        

14. setkání KPR - Viva Schengen  

rozhledny Znojemska a rakouského příhraničí, sobota 26. září 2009

- Schatzberg, Excalibur Hatě, Hevlín, Heidberg Pulkau, Europawarte, rozhledna Uherčice, Rumburak Bítov
V sobotu 26. 9. 2009 proběhla unikátní akce KPR s lákavým názvem, a ještě lákavějším obsahem. Díky vzorné organizaci pořadatelů (především díky Pavlovi G. a jeho partnerce) se podařilo zajistit velký autobus pro všechny zájemce, volná místa zbyla i pro rodinné příslušníky a místní turisty. Cena zájezdu byla 150 Kč na osobu. Mohli jsme tak od pozdního dopoledne jezdit společně busem a šikovný pan řidič byl po celou dobu ochoten vyhovět všem našim přáním, což jsme ocenili zejména v závěru celé akce.
Sraz byl sladěn s příjezdy vlaků od Brna i od Prahy, takže v 11 hod. jsme vyrazili. Bylo dohodnuto, že u všech objektů bude dodržována kázeň pro nadšené fotografy, že zpočátku bude vždy objekt ponechán k volnému focení bez lidí a nahoru se půjde až na pokyn, což se ukázalo velmi strategické. První společnou lahůdkou byla rakouská betonová rozhledna Schatzberg s pomníkem, umístěná mezi vinicemi. Tato rozhledna je z roku 1980 a má 31 točitých schodů vedoucích na 2 vyhlídkové plošiny. Odtud jsme mohli vidět i cíl naší další zastávky – kýčovitou stavbu v nákupním centru Excalibur City u hraničního přechodu Hatě, která byla publikována již v knihách prof. Nouzy a která momentálně figuruje mezi nepřístupnými. Pavel zajistil nejen otevření (88 schodů), ale přivezl i nové razítko ve tvaru rozhledny, tak jsme měli samozřejmě radost. Počasí od rána také přálo, takže jsme i s výhledem byli všichni spokojeni (pravda, výhled „nic moc“, ostatně rozhledna vznikla spíš jako obal komínů centra).
V pořadí třetí zastávkou byla bývalá vojenská strážní věž nedaleko Hevlína. Železná věž se nachází v poli, má 48 stupňů žebříku. Ne všichni se odvážili vystoupat nahoru na mírně vratkou plošinu, ale kdo vylezl, nelitoval. Cesta pak pokračovala dlouhým přejezdem do Rakouska s návštěvou bonbónku - bonusu v podobě dřevěné věže, kterou těsně před akcí objevil Martin v mapě a Pavel ji operativně zařadil. Jde o dřevěnou rozhlednu nad městečkem Pulkau poblíž silnice na Weitersfled s 35 schody a velmi prostorným ochozem (dokonce s lavičkou) a dalekým rozhledem (pouze však v přímém úhlu). Odtud jsme jeli jen kousek, zato do kopce na objekt, který byl lákadlem už na pozvánce: betonová rozhledna Europawarte. Z betonové věže zajímavého tvaru se 4 patry a 112 schody s výškou 16,5 m byl krásný rozhled, ale příliš fotogenická nebyla. To byla poslední rakouská záležitost a pomalu jsme se začínali těšit na dvě domácí moravské lahůdky.
Nejprve jsme zajeli ke značně zpustošenému zámku po armádě v Uherčicích, kde v zámeckém parku kdysi dávno trampoval Milan a spal v objektu torza stavby, na niž upozornil jako na torzo starobylé zámecké rozhledny a Hardy se dal do cíleného průzkumu (své výsledky prezentoval na Zikyho webu). Zastavili jsme u zámku a parkem jsme prošli k torzu rozhledny. Stavba všechny nadchla, z vnějších 10 schodů alias Cibulka bylo zřejmé, že se jedná o objekt určený k rozhledu a uvnitř stavby bylo lze sledovat otvory pro dalších 39 schodů (pahýl jednoho dřeva byl patrný dodnes). Opět bylo připraveno razítko rozhledny již v pokladně zámku a uháněli jsme již busem k našemu poslednímu společnému zastavení v oblasti Bítova.
Autobuusem jsme jeli přes Vysočany, nad údolím Želetavky (viděli jsme starý bítovský hřbitov) a po mostě u soutoku Dyje a Želetavky se kochali pohledem na hrad Bítov, zříceninu hradu Cornštejna a po bítovském mostě jsme přejeli už přes Vranovskou přehradu do obce Bítov a dále k nové rozhledně Rumburak. Zde jsme poprve nakupovali vstupenky, razítkovali a uháněli po 146 schodech k nádherným výhledům na Vranovskou přehradu. Výhledy z ochozu vybaveného směrovou růžicí s popisy byly vynikající a obzvláště v zapadajícím slunci byla krajina s přehradou, obcemi a zříceninou okouzlující. Tím skončil oficiální program a jediným zájmem všech už jen bylo, dostat se dobře domů, což se díky nevšední ochotě pana řidiče nakonec všem podařilo.
(text Helena, Martin)   - fota od Pavla Z

        

13. setkání KPR - Hasičská věž v Petrovicích (okr. Ústí n.L.)  

pátek 4. září 2009

Hasičská věž v nedávno postaveném areálu hasičské stanice nad obcí Petrovice v okrese Ústí nad Labem. Auty či autobusy jsme se proto přesunuli z Českého středohoří na náhorní plošinu Krušných hor. Věž, na které se jinak zřejmě cvičí hasiči (či se suší hadice) je běžně nepřístupná a nachází se na oploceném pozemku hasičské stanice. Z věže jsou vidět okolní krušnohorské planiny (včetně německých), Buková hora či nezaměnitelný vrchol Děčínského Sněžníku. Škoda, že věž není veřejnosti přístupná, oživení turistického ruchu by východní části Krušných hor rozhodně prospělo. Po sestupu z věže setkání skončilo; zatímco někteří pokračovali v putování za okolními vyhlídkami a věžemi, jiní doputovali již jen do nedaleké restaurace ochutnat tajemství krušovického Mušketýra. Za dojednání přístupu tentokrát děkujeme pražskému členu Láďovi!

12. setkání KPR - Měřičská věž Pecný  

úterý 21. července 2009

Tak tenhle dárek se Ti, Heleno, povedl! Druhá návštěva měřičské věže Pecný, která se nachází na zatravněném vršku v areálu geodetické observatoře poblíž Ondřejova (okr. Praha - východ) nabídla velmi daleké rozhledy. O první, červnové návštěvě jsme podrobně informovali v 5. čísle Rozhlednáře; proto jen připomeňme, že věž Pecný byla postavena ve 40. letech jako jedna z devíti měřičských věží za účelem přesného geodetického zaměření území tehdejší republiky. Věž nikdy nesloužila veřejnosti jako rozhledna, především s ohledem na výšku zábradlí, které geodeti potřebovali co nejnižší. Díky mimořádné dohlednosti jsme zahlédli například Ještěd, Mladou Boleslav, Chvaletice, hrad Lipnici, Melechov, Javorovou skálu, zámek Konopiště, Chvojen, Vysoký Chlumec, ladný hřbet Hrby, rozhledny Kuníček a Veselý vrch a celou oblast Hřebenů. Škoda jen přerůstajících buků ve směru Středohoří a Bezdězy. A ještě větší škoda té připravené kupole, která nám pravděpodobně další výhledy neumožní...

11. setkání KPR - Hotelové rozhledny v Praze a okolí  

sobota 27. června 2009

Zajímavě tematicky laděná akce byla připravena na poslední červnovou sobotu opět v naší metropoli. Navštívili jsme totiž hned dvě hotelové rozhledny, v Nupakách a v pražských Dejvicích.
Tentokrát šlo o akci pro většinu účastníků časově naprosto nenáročnou, sraz před hotelem FAMA v Nupakách byl plánovaný až na 11:30. „Motorizovaná“ část účastníků dorazila přímo k hotelu, a ani „turistická“ skupina se tentokrát příliš nenadřela, od zastávky autobusu to na místo nebylo více než 100 m. Ihned jsme vystoupali na věž hotelu, ze které se naskýtá výhled na krajinu jižně od Prahy i na hlavní město. Na věži je možnost příjemného posezení na lavicích, většině neunikla možnost rozhoupat zvon pod střechou (věž slouží obvykle jako zvonice pro svatby). Po rozhlédnutí se po okolí a společné fotografii zbývalo ještě dost času na příjemné občerstvení v hotelové restauraci.
Sraz u dalšího cíle před Hotelem Crowne Plaza v pražských Dejvicích (bývalý Internacionál) byl ve 14:15. Také v tomto hotelu se nachází utajená vyhlídková plošina, a to na prostřední „věži“ hotelu ve výšce 72 metrů nad zemí. Výtahy jsme vyjeli až nahoru a prosklenými dveřmi jsme vyšli z luxusně působících prostor Sky Clubu na vyhlídkovou terasu. Z ní je opět pěkný výhled na Prahu 6 a do údolí Vltavy včetně areálu ZOO s nově zpřístupněnou rozhlednou Obora, která je nyní hlavní dominantou pražské ZOO. Kdo si chce takovýto výhled vychutnávat častěji, může se jednoduše v hotelu ubytovat :-).
Beze spěchu se tak během půl dne podařilo navštívit dvě zajímavé hotelové rozhledny. Naše poděkování patří skvělému průvodci panu Kučerovi (Crown Plaza) i milé obsluze hotelu FAMA v Nupakách.
(text Aleš Svoboda, Martin Špád)

        

10. setkání KPR - Slavnostní otevření Obory v Zoo Praha,  

sobota 13. června 2009

Letošní druhou červnovou sobotu předznamenalo překrásné letní počasí. Jasné, slunečné, ale bez oparu, neboť po přechodu fronty. Pravý čas pro přivítání první dřevěné rozhledny v Praze a její požehnání. Klub přátel rozhleden obdržel čestnou pozvánku, kterou s radostí přijal. Šlo o zoorozhlednu Obora umístěnou v borovém hájku na nejvyšším místě pražské zoologické zahrady (na místo lze dokonce vyjet sedačkovou lanovkou).
Úderem 11. hodiny se rozevřel špalír a objevil se černý historický mercedes, z něhož vystoupil předseda "Klubu jizerských turistů", jímž se pro tuto příležitost stal ředitel Petr Fejk v dobovém kostýmu, s chotí. Po vkusné dobové inscenaci, jež vzdala hold slávě a rozmachu české pěší turistiky za první republiky, byla slavnostně přestřižena páska k nové rozhledně, která je vlastně kopií původní dřevěné rozhledny na Smrku v Jizerských horách. Po společném přestřižení pásky a nezbytném skropení šampaňským byl zahájen prvovýstup na rozhlednu, jehož se zúčastnil pan ředitel s chotí a jeho hosté, obec novinářská a přítomní členové Klubu přátel rozhleden.
Akce pokračovala v příjemné a uvolněné atmosféře - hrálo Pražské dechové kvinteto a KPR uspořádal soutěž pro obecenstvo o hodnotné ceny. Zajišťovali jsme i udělování pamětního razítka a obstarali několik rozhovorů pro média. Přivítání Obory mezi pražskými rozhlednami tak mělo poctivý, příjemný a slavnostní rámec.
(text Martin Špád)
Reportáž z akce na webu zoo Praha
Reportáž na ČT 24

        

9. setkání KPR - Pecný - Ondřejov  

čtvrtek 4. června 2009

Neuplynul ani týden od libereckého setkání a už tu byla akce další. Tentokrát byla sice rozsahem menší, ale to nic neubralo na faktu, že se opět podařilo domluvit návštěvu jedné, běžně nepřístupné věže.
Šlo o návštěvu jedné z osmi měřičských věží, které byly ve třicátých letech 20. století na českém území vystavěny, a to o věž na vrchu Pecný u Ondřejova. I přesto, že se akce konala v pracovní den (čtvrtek) ve večerních hodinách, příležitost vystoupit na věž si nenechalo ujít více než 15 zájemců. Doufejme, že příjemné polojasné počasí s dalekou viditelností (vidět bylo do východních Čech, směrem k Českomoravské vrchovině i do Povltaví) bude (konečně) provázet i další akce KPR. Na věž bude během následujících měsíců namontován nový dalekohled, a tak možností k návštěvě okořeněné takovýmto krásným výhledem již nebude mnoho.
Poděkování patří panu ing. Jakubovi Kosteleckému z Geodetické observatoře Pecný, který s námi na věži pobyl tak dlouho, dokud nás výhled zcela nenasytil.

        

8. setkání KPR - Proseč, Liberec-diskuze s J.Nouzou, Jablonné  

pátek 29. a sobota 30. května 2009

Dva dny, pět věží a přednáška o rozhlednách s prof. Nouzou, tak lze ve zkratce popsat náplň 8. setkání KPR, které se uskutečnilo 29. a 30. 5. na Liberecku. Přestože počasí, bohužel letos již poněkolikáté, nebylo pro daleké výhledy to pravé, alespoň částečného programu se zúčastnilo asi 30 členů.
pátek - Proseč, Liberec
První sraz se konal u nedávno znovu zpřístupněné rozhledny na Prosečském hřebeni mezi Libercem a Jabloncem nad Nisou. Jablonecký spolek zde podle projektu architekta Hemmricha, který se proslavil jizerskohorskými rozhlednami (Špičák, Černá Studnice, Královka, Bramberk), vybudoval 28 m vysokou rozhlednu ze žulových kvádrů. Rozhledna byla slavnostně otevřena 21. 8. 1932. Při rozhledně byla v provozu chata, která však v r. 2003 a snad by v brzké době mělo dojít k jejímu obnovení. I když nás co chvíli stíhaly dešťové kapky, v počasí spíše aprílovém jsme nakonec uviděli z ochozu věže téměř vše, co se vidět dá: část Liberce i Jablonce nad Nisou a okolní rozhledny Jizerských hor (Bramberk, Špičák, Černá Studnice), Javorník, Císařský kámen a na západě okraj Jizerských hor a Varnsdorfsko. Rozhledna je po opravě ve výborném stavu a přejme si, aby se v budoucnu po obnovení občerstvovacích možností stala opět oblíbeným výletním cílem.
Na další cíl akce – vyhlídkovou plošiny budovy Krajského úřadu v Liberci – se každý přesunul dle libosti, většina auty, dvoučlenná skupina autobusem MHD z Liberce - Kunratic. Budova KÚ se nachází v centru Liberce přímo na břehu Nisy. Stavba je nejvyšší budovou v Liberci a v pracovní dny v letní sezóně lze vyhlídkovou plošinu umístěnou v 17. patře ve výšce 65 metrů navštívit veřejně. Nahoru jsme vyjeli rychlovýtahy. I tady se na nás na nekrytých plošinách snesla vydatná přeháňka, a tak zatímco v jednom okamžiku bylo vidět sotva na zem, za chvíli již bylo vidět celý Liberec i za jeho hranice; výhled je dálkový především západním směrem. Dokonce i symbol Liberce – Ještěd – na chvíli (a vlastně poprvé i naposledy za celou akci) vykoukl z mraků.
Odtud následoval rychlý přesun k historické budově Severočeského muzea v Liberci. Zdejší věž je návštěvníkům přístupna jen ojediněle, a tak byla vhodným cílem i pro naši akci. Bohužel, zde se již rozpršelo trvale, a tak se výhled z věže omezil na okolní vilové liberecké čtvrtě.
Po krátkém oschnutí v prostorách vrátnice zbývaly necelé 2 hodiny do začátku přednášky s prof. Nouzou. Mezitím jsme se postupně ubytovali – někteří v prostorách fary na náměstí Českých bratří, ostatní v soukromí. Přednáška s profesorem prof. Ing. Janem Nouzou, CSc. začínala v 16:00 v prostorech Technické univerzity v Liberci a byla velmi zajímavým bodem programu. Postupně jsme se u vchodu do budovy TU sešli nejen my, co jsme absolvovali předcházející část programu, ale přednášku s názvem „Rozhledny jako dobrodružství“ si nenechala ujít ani řada dalších posluchačů. Prof. Nouza nás před samotnou přednáškou seznámil i s jeho výzkumnou činností a předvedl nám program ovládání PC hlasem či program umožňující přepis mluveného slova do elektronické podoby. Samotná přednáška s názvem „Rozhledny jako dobrodružství“ všechny zaujala – prof. Nouza hovořil o své badatelské činnosti v oblasti rozhlednaření, o tom, jak náročné i zábavné zároveň je shánění materiálů o rozhlednách současných, budoucích i o rozhlednách, které už dávno na svých místech nestojí. Po skončení přednášky zbyl prostor pro volnou diskusi, mj. na oblíbené téma „Co je a co není rozhledna“ či o nápadech v oblasti směřování našeho klubu. Po 18. hodině jsme tuto sympatickou část programu ukončili přijetím pana profesora za čestného člena KPR. Zbylý večer v Liberci každý využil dle svých představ.

sobota - Jablonné v Podještědí
Ani výhled z okna po sobotním probuzení nenabízel povzbudivé myšlenky: déšť se přes noc neutišil a tak jsme postupně vyrazili do deště. Tradičně někteří vlakem, jiní auty; sjednaný sraz v 10:00 se podařilo všem dodržet. Věž zdejšího hradu přestavěného na zámek je veřejnosti přístupná jen ve vrcholné sezóně, v tento den se podařilo Martinovi vyjednat jak zpřístupnění pro KPR, tak v rámci Zdislavské pouti i pro širokou veřejnost. Oproti předchozímu dni tentokrát výhled již nenabízel Jizerské hory, ale hlavně hory Lužické a Podještědí. Kvůli neustávajícími, byť přeci jen slábnoucímu dešti jsme však dále než do okruhu 10 km nedohlédli. Snad někdy příště...
Po sestupu z této věže se hlavní skupina pozvolna rozpadla. Přesun do 3 km vzdáleného Jablonného v Podještědí již proběhl individuálně, zdejší rozhledna v objektu bývalého kostela je v sezónně běžně přístupná a katakomby pod chrámem svaté Zdislavy byly při příležitosti slavnosti rovněž po celý den otevřené. Devět účastníků spojilo návštěvu věže na Lemberku i s prohlídkou zámku a do Jablonného se přesunula až poté.
Zmíněnou návštěvou věže v Jablonném v Podještědí tato prozatím nejdelší a největší akce Klubu přátel rozhleden skončila. Děkujeme tímto panu Tučkovi za mimořádné zpřístupnění rozhledny na Proseči, paní Bitmanové z muzea v Liberci za doprovod na věž, paní Černé ze správy zámku Lemberk za vstřícné přijetí a prof. Nouzovi za přípravu a přednes páteční přednášky.

        

7. setkání KPR - Prvomájová Dyleň a příhraničí Německa  

pátek 1. května 2009

Turistické, akční, nešablonovité. I tak lze označit setkání, které proběhlo 1. května 2009 na nejvýše položeném místě, kde jsme se zatím sešli. Dyleň (Tillenberg, okr. Cheb) je se svými 940 m n.m. zároveň nejvyšším místem severní části Českého lesa. Většina dorazila na vrchol tak, že dojela autem k zákazu vjezdu a ca. 2,5 km pěšky, někteří však došli „po svých“ z Drmoulu, Dolního Žandova či Lázní Kynžvart; dva domažličtí členové přijeli na kolech. Zpočátku jsme trochu „trnuli“ - drátem obehnaný areál a za branou dvě uštěkaná psiska. Jinak nikde nikdo. Jeden pes po chvíli dokonce podlezl bránu a „přivítal“ nás osobně. Díkybohu, že dnes platilo přísloví, že štěkající pes nekouše. :-)

Časem si nás všiml i správce areálu a po chvíli již bylo jasné, že nejedeme zbytečně. Mohli jsme vyrazit vzhůru. Betonové schodiště bylo sice bezpečné, nicméně zábradlí chybělo, takže pohledy dolů byly poněkud vzdušné. Vstup na ochoz jsme úspěšně minuli, pročež jsme návdavkem zdolali další dvě patra po dřevěném schodišti. Ochoz jsme nakonec našli a vrcholový rozhled si vychutnali; tentokrát však byl stíněn na květen až nezvykle silným oparem. Přesto se nám alespoň Panský vrch u Drmoulu, Lesný, Neualbenreuth, Chebsko a přilehlá část Českého lesa zjevily v májové kráse.

Po nezbytném focení před rozhlednou se část výpravy vydala přes Střed Evropy k Neualbenreuthu a rozhledně Grenzlandturm. Procházka byla velmi příjemná, na místě se však ukázalo, že Martin poněkud přecenil bavorskou pohostinnost tím, že neověřil otvírací dobu. Bufet, hřiště, a tím pádem i rozhledna, byly totiž uzavřené. Škoda. Nezbylo nám než dle propozic přejít zpět do Česka a při meandrech Stebnického potoka a skanzenem Doubrava (posezení v hospůdce) dojít na vlak do Lipové u Chebu. Akci doprovodilo polojasné počasí s příjemnými teplotami. Zúčastnilo se celkem 30 osob, z toho 25 členů KPR. Za umožnění mimořádného výstupu děkujeme řediteli Rádia Egrensis panu Hofmannovi a správci dyleňského areálu!
(text Martin Špád)

        

6. setkání KPR - Slavín Tupadly  

neděle 19. dubna 2009

Šesté setkání KPR se konalo jen 2 dny po pátém setkání v Teplicích, čehož někteří využili k poznávání rozhleden severozápadu Čech. S ohledem na přání provozovatele areálu Slavín v Tupadlech, kterým je buddhistické sdružení Samadhi, byl počet účastníků na akci omezen na 15 osob. Začátek akce byl stanoven na 10:00 v Tupadlech, odkud je to na Slavín pouhých 10 minut chůze.

Stavba Slavína byla započata v roce 1840, nikdy však nebyla dokončena. Z původně plánovaných čtyř věží byla postavena jen jediná, a právě ta byla cílem naší akce. Areál Slavína je v současnosti oplocen a slouží jako buddhistické meditační centrum. Je možné jej sice při dnech otevřených dveří navštívit, avšak bez výstupu na věž. Proč? To se snadno zjistí po výstupu na věž. První polovinu výstupu je nutno zdolat po vnějším přistavěném železném schodišti, následuje výstup schodištěm vnitřkem věže a závěrečný strmý žebříček, který nás dostane na“plošinu“. Ta ovšem není rovná, neboť se nachází na přistavěné střeše, a je zkosená, tudíž v některých místech je výškový rozdíl mezi „podlahou“ a zábradlím téměř nulový. To ovšem nic neubírá výhledu věže, který je výborný zejména směrem jihozápadním do Polabí a severozápadním na východní vrcholky českého středohoří.

Na rozdíl od páteční akce v Teplicích počasí tentokrát akci přálo, a po skončení této dopolední akce se někteří vydali za různými dalšími cíli v blízkém okolí. Pokud půjde vše podle dohody, bude mít druhá část členů KPR možnost navštívit Slavín ještě na letošní podzim. Tímto srdečně děkujeme mnichu Bhantemu a slečně Heleně ze sdružení Samadhi za výjimečné umožnění výstupu!

        

5. setkání KPR - Teplice v Čechách  

pátek 17. dubna 2009

Páté, co do obsahu velmi bohaté setkání Klubu přátel rozhleden se konalo v pátek 17. dubna 2009 v Teplicích. Na programu akce byl výstup na čtyři, běžně veřejnosti nepřístupné, rozhledny a věže. Sraz byl na Zámeckém náměstí v Teplicích v 9:45. Přestože byl pracovní den, u vchodu do kostela sv. Jana Křtitele se sešlo téměř 30 účastníků. A právě kostelní věž byla prvním cílem této akce. Nejprve jsme ovšem z úst pátera Jonáška vyslechli krátkou přednášku o historii kostela i města a navštívili podzemní kryptu. Poté jsme již vystoupali na ochoz věže, který nabízí výhled nejen na život ve městě, ale i na hřeben Krušných hor.

Poté jsme se pěšky přesunuli na rozhlednu Hrádek na nedaleké Letné, kde se dlouho tyčilo torzo objektu s rozhlednou. V minulém roce ovšem firma Viamont objekt opravila a přestavěla na svoje školící středisko, a tak je nyní opět důstojnou stavbou, která stojí za návštěvu. Bohužel, během přesunu se i zkazilo počasí a spustil se déšť. Než jsme tedy vystoupali nahoru na rozhlednu, občerstvili jsme se v baru, který je součástí objektu. I když pro veřejnost je objekt až na výjimky prozatím nepřístupný, Viamont uvažuje o jeho zpřístupnění. Po necelé hodině se počasí trochu umoudřilo, déšť ustal a tak jsme mohli na mokré terase pozorovat okolí města Teplic; oproti kostelní věže je zde výhled více kruhový, a to nejen na Krušné hory, ale i na České středohoří.

Po sestupu z věže jsme se vydali na pěší přesun na nejvýše položené místo akce, na Doubravskou horu (393 m n.m.). Objekt zdejšího hradu, později doplněného o řadu dalších věžiček, je nyní sídlem radioamatérskému klubu, a pro veřejnost jsou jeho vnitřní prostory včetně věže upravené na rozhlednu opět běžně nepřístupný. Pan Bělohradský, který je správcem objektu, nás však přijal více než vlídně, a jelikož si počasí opět přichystalo přeháňku, vyslechli jsme v historickém sále povídání o historii i současnosti hradu. Déšť ale netrval dlouho, a tak jsme posléze vystoupili na věž, která nabízí ze všech teplických výhledů ten nejlepší. Kruhovému výhledu nic nebrání; škoda jen, že za naší návštěvy se vrcholky Krušných hor ztrácely v mracích.

Po sestupu z hradu jsme z kopce seběhli zpět do města před budovu obchodní akademie v Poštovní ulici. Zde nás čekala poslední dnešní věž. Bylo páteční odpoledne, vyučování již skončilo, ovšem zástupce ředitele školy nás přijal opět ochotně a zdarma nabídl propagační předměty školy včetně pamětního razítka. Ochoz věže je zde dosti vysoký a úzký, ovšem díky tomu, že „motorizovaná“ část účastníků byla na věži přeci jen o něco dříve než „pěší“, bylo pro každého místa i času dost. Přestože objekt je v centru města, výhled je opět možný i za jeho hranice. Bohužel je věž přístupná pouze po školním schodišti, a tak nemůže být přístupná běžně. Bývá však otevřená např. při akcích typu EHD nebo Zahájení lázeňské sezóny v Teplicích. Sestupem z věže akce po 15. hodině odpoledne skončila, a přestože po 14 dnech slunečna se počasí trochu zhoršilo, na zájmu o akci nic neubralo, a ani rozhledy ze všech věží nebyly výrazně omezené.

        

4. setkání KPR - Málo známé rozhledny a věže východu Moravy  

pátek 27. března 2009

Sraz byl v 9.00 na autobusové stanici u brněnského Grandu. Odtud jsme několika automobily vyrazili přes Kyjov do Hýsel, na rozhlednu Johanka, jednu z několik kvalitních využití zemního vodojemu. Pokračovali jsme do Vracova k zajímavě vyhlídkově upravené věži ve Vracově s krásným výhledem na kyjovskou vinařskou oblast a se zajímavým výkladem pana starosty Šmýda. Následovalo mimořádné předsezonní zpřístupnění oblíbeného Majáku Šrotík v areálu Kovosteel ve Starém městě u Uherského Hradiště. A pak již zlatý hřeb programu: neznámá utajená stavba „Zemánkovy studny“. Ta vznikla na soukromém pozemku zastřešením studny. „Prostě nám po stavbě domu přebývaly kameny, tak dělníci sami začali stavět kolem a nad studnou. Pak došel písek, tak jsme jej dovezli. Když došly kameny tak bylo zase ještě hodně písku, tak jsme dovezly další kameny... nu a tak postupně věž vyrostla na těch asi osm metrů,“ popisoval pan Zemánek. Závěr výpravy obstarala novostavba prosklené věže přilehající k sušárně na hadice u obecního úřadu v Pitíně. Jako dárek za trpělivost se zpřístupněním v pozdní páteční odpoledne dostali Pitínští pitínští úředníci od členů KPR pamětní razítko s vyobrazením radnice a věže. Celkem se akce zúčastnilo 16 členů KPR. Někteří se po místním noclehu jako „afterparty“ ještě druhý den vydali na romanticky zasněžený Velký Lopeník.

           
     
další foto z akce na webu Milana-Igora H.
další foto z akce na webu Lenky H.

3. setkání KPR - Mimoň, Česká Lípa-Špičák  

sobota 28. února 2009

Sraz účastníků 3. setkání KPR se konal v sobotu, 28. února na mimoňském nádraží v 10:05, po příjezdu osobního vlaku č.6605 z České Lípy. O tom, že půjde o dosud největší klubovou akci, nebylo pochyb již poté, co se průvodčí rychlíku č. 1106 Kolín – Rumburk podivoval nad počtem cestujících mířících do této stanice. Další účastníci již čekali v odbavovací hale nádražní budovy; sešlo se nás celkem 31. Po krátkém přivítání a seznámení s průvodcem Ing. Jiřím Šťastným jsme zamířili k prvnímu cíli – věži kostela sv. Petra a Pavla. Tato věž je veřejnosti, až na tradiční svatoštěpánský večerní výstup, nepřístupná. Vzhledem k počtu osob bylo výstup nutno rozdělit na 2 skupiny. Jednu skupinu ochotně provedl Ing. Šťastný, druhá měla dostatek času na prohlídku interiéru kostela. Z věže se naskýtá zajímavý výhled jak na město, tak směrem k České Lípě, Lužickým horám, Ralsku či Bezdězu. Po prostřídání obou skupin následoval pěší přesun na sídliště Letná, kde nás čekal druhý cíl.

Na střeše místní Základní praktické školy je umístěna přístavba, která slouží i jako „školní rozhledna“. Veřejnosti je jinak tato vyhlídka přístupná jen několikrát ročně. Vzhledem k omezené kapacitě na vyhlídkové plošině bylo i zde nutné rozdělit se do dvou skupin. Výhled odsud je obdobný jako z věže kostelní. Příjemným překvapením je, že ochozy jsou osazeny tabulkami popisujícími viditelné cíle. Bohužel při výstupu se prochází prostory školy, a tak běžné zpřístupnění není prakticky možné. Po sestupu z věže část účastníků navštívila blízkou restauraci U Vrtule, kde se řešily mj. i organizační a klubové činnosti. Bohužel, vzhledem k časoví tísni, již nebylo možné navštívit zřejmě největší atrakci města, Boží hrob, ale zájemci měli možnost sem alespoň nahlédnout. Ve 13:17 odjížděl rychlík 1162 do České Lípy.

Od nádraží v České Lípě jsme přejeli autobusem MHD linky 203 přímo pod vrchol Špičáku (na zast. Hypernova), na němž se nacházela poslední rozhledna dnešní akce. Od zastávky autobusů to není na vrchol daleko, nicméně strmý výstup komplikovaný mokrým a hlubokým sněhem dal všem pořádně zabrat. Ti, co se z Mimoně přepravili po vlastní ose, byli na vrcholu o něco dříve. Díky tomu, že správce objektu byl u této, jinak zcela nepřístupné rozhledny s předstihem, nemuseli ti, co přijeli dříve čekat, a vychutnat si tak rozhled ještě před námi. Výhled z věže je překvapivě velmi kvalitní a není omezen na žádnou světovou stranu. Přestože počasí ten den bylo pošmourné, a vrcholky Lužických hor se tak ztrácely v mracích, směrem východním a jihovýchodním bylo vidět velmi daleko, například až do Českého ráje. Škoda, že v dobách, kdy bývala rozhledna několikrát ročně přístupná, se návštěvníci chovali málo ohleduplně k instalovaným kabelům, a tak nemůže být rozhledna turistům přístupná. I na této akci se, podobně jako na předešlých, řady KPR opět rozrostly o další nové členy, a tak celkový počet členů již přesáhl číslo 60. Kolem 15. hodiny, po sestupu všech účastníků z věže, skončila i tato akce, během níž jsme navštívili tři, tak trochu pozapomenuté věžičky okresu Česká Lípa.
(text Aleš Svoboda, Martin Špád)

výhled z věže mimoňské školy        

2. setkání KPR - Žižkovský vysílač Praha  

pátek 6. února 2009

Necelé tři týdny po první akci KPR v Brně se konalo setkání členů klubu v Praze, samozřejmě na rozhledně. Původně bylo plánováno setkání na rozhledně DDM Modřany, sem je ale údajně kvůli bezpečnosti v zimních měsících vstup zakázán. Jelikož se jednalo o setkání napůl pracovní, jako náhradní program padla volba na věž Žižkovského vysílače, jehož prostorné a kryté vyhlídkové plošiny, které chrání i před nepřízní počasí, jsou pro takovouto příležitost nanejvýš vhodné.

Počasí ten den výhledům zrovna nepřálo – Praha byla zahalena typickou zimní inverzí, která neumožňovala výhled dále než za hranice města. I přes toto nevábné počasí se v 16:30 pod věží sešlo 16 nadšenců.

Po výjezdu výtahem na věž jsme nejprve přivítali nové členy klubu, jehož počet členů za necelé 3 týdny po založení vzrostl již na 53! Hlavním programem setkání bylo plánování dalších akcí Klubu. Tou nejbližší, která se uskuteční již 28. února 2009, bude setkání v Mimoni spojené s návštěvou rozhledny v budově Zvláštní školy a kostelní věže. Dále jsme hovořili i o jiných akcích, které se uskuteční ještě v 1. polovině roku 2009, konkrétnější obrysy dostala akce „Dyleň“, která se uskuteční 1. května. Tato akce bude zatím jednou z největších, neboť vzhledem k excentrické poloze v rámci ČR bude spojena i s ubytováním a v jednání je i pronájem minibusu, který by umožňoval např. návštěvu věže na Velkém Zvonu či dalších rozhleden v Českém Lese. Z dalších prodiskutovaných akcí pak jmenujme např. Putování za věžemi jihovýchodní Moravy, či Rozhledny města Teplic.

Přestože zamýšlená doba setkání byla odhadována na cca 1 hodinu, po skončení oficiálnější části programu následovala nezávazná debata. Nejvěrnější vydrželi na věži až do cca 18:45, kdy se již naskýtal zvláštní pohled na večerní osvětlené město.

1. setkání KPR - Ustavující valná hromada Adamov+Brno  

sobota 17. ledna 2009

První oficiální setkání Klubu přátel rozhleden (KPR) se uskutečnilo v sobotu 17. ledna 2009 v Adamově a Brně. Pro velkou část členů akce započala v 9:39 na železniční zastávce Adamov zastávka po příjezdu vlaků č. 4710 z Brna a 4713 z Letovic.

Následoval zimní výstup na Alexandrovu rozhlednu, vzdálenou zhruba 3 km stoupání. Počasí výletu přálo, chvílemi se objevilo i slunce, a vše dokreslovala jedinečná, zasněžená, a na Jižní Moravě nepříliš častá zimní atmosféra. K Alexandrovce jsme dorazili kolem 10. hodiny. Rozhledna se v současnosti opravuje, proběhlo její navýšení, které v budoucnu výrazně zlepší rozhledové možnosti.  Přestože se v současné době, zřejmě vinou firmy provádějící stavební práce, rekonstrukce zastavila, všechny nás příjemně překvapilo nově zavěšené vnější schodiště, na něž bude navazovat vnitřní schodiště vedoucí na ochoz. Pro největší nadšence se tak již nyní naskytla možnost zdolání věže zhruba do výšky původního ochozu. I přes komplikace provázející rekonstrukci by se měla opravená věž zpřístupnit v jarních měsících letošního roku. KPR to sdělil místostarosta Adamova Miroslav Čuma, který přijal pozvání na naše setkání na Alexandrovce.

Čas zde strávený utekl velmi rychle,a po 11. hodině jsme se vydali na cestu zpět na zastávku Adamov zast., odkud jsme odjeli v 11:40 vlakem č. 4717 do Brna. Odtud jsme se přesunuli tramvajovou linkou č.1 na zastávku Výstaviště, hlavní vstup. Část účastníků vzdálenost z Adamova do Brna překonala pomocí individuálních dopravních prostředků přes nedalekou rozhlednu na Ostré horce u Soběšic.  

V nedaleké restauraci Železná růže proběhla ustavující valná hromada klubu. Zde se přidalo ještě několik účastníků. Mezi body, které byly na programu, jmenujme např. výběr loga klubu, jmenování výkonného výboru, nebo i plánované další akce. (Zápis zde). Mimo oficiální část programu se rozvinula čilá a přátelská debata na téma, jaké jiné, než „rozhledny“.

Kolem 15. hodiny jsme se postupně odebrali na brněnské výstaviště, kde právě probíhal veletrh Regiontour. Pro nás však bylo překvapeno překvapení, a jakýsi pomyslný vrchol akce, a sice výstup na rozhlednu brněnského  výstaviště. Za tento „bonbónek“ patří velký dík Pavlu Gejdošovi, který výstup zajistil. Po společném fotografování tato cca 25-členná skupina podnikla výstup na jinak naprosto nepřístupnou věž. Z té se naskýtá zajímavý pohled nejen na celý areál Výstaviště, ale i na přilehlé části města Brna včetně hradu Špilberk.

Sestupem z věže, společným focením a otiskem nového razítka věže pomyslně skončilo i toto oficiální setkání, účastníci si poté mohli prohlédnout právě probíhající veletrh, a posbírat tak informace pro další cesty nejen za rozhlednami. 
(text Aleš Svoboda)

        
další foto z akce na webu fotografa T.Hájka...

.Nulté (přípravné) setkání Klubu přátel rozhleden - Děčín

sobota 13. prosince 2008

Nápad založit Klub přátel rozhleden vznikl tak nějak náhodou. Spontánně. Na počátku bylo snad i trošku hecování. Samozřejmě, přes internet. Praha, Brno, Ústí nad Labem... Neznali jsme se. Ale měli jsme všichni rádi rozhledny a někteří z nás zajímavé plány. A jak jsme dali hlavy dohromady, najednou tu byla chuť spojit síly, něco získat a oplátkou něco nabídnout druhým. Myšlenka byla na světě a začala nabývat jasnější kontury.

Okamžitě se projevila akceschopnost několika členů ochotných přijet, setkat se, dát dohromady stanovy a cíle klubu. První, zatím ještě neoficiální, takže vlastně nulté setkání členů rodícího se klubu proběhlo dne 13. 12. 2008 v romantické restauraci Pastýřská stěna na skále nad řekou Labem v Děčíně. Ovšem, výběr nebyl náhodný - tu správnou atmosféru okořenil výstup na běžně nepřístupnou rozhlednu, která je součástí objektu. Počasí nám přálo, dole zasněženo a zpoza mraků se klubalo sluníčko. Zimní idylka.

A tady, v tomto nádherném místě, se zrodil Klub přátel rozhleden.
Přejme jeho členům vytrvalost, radost ze setkávání na rozhlednách a jasné výhledy!
(text Martin Špád)

        

Pozvánky, dotazy, připomínky a příspěvky na web zasílejte na: kpr-info@centrum.cz