KRONIKA AKCÍ 2011

41. setkání KPR – Rozhledna Skalka Vyžlovka  

sobota 10. prosince 2011

Již pátou desítku „velkých“, celoklubových setkání jsme zahájili v adventní sobotu kousek od Prahy. Připravil jej Martin, a znovu na nepřístupné rozhledně. Tentokrát, naštěstí, ZATÍM nepřístupné. Rozhledna na severním okraji obce Vyžlovka, která přiléhá ke známějším Jevanům v okrese Praha-východ, bude spadat do té „příjemnější“ kategorie soukromých rozhleden: půjde o rozhlednu přístupnou bezplatně – volně. Má i své www-stránky www.rozhlednaskalka.cz. Stavitelem rozhledny je inženýr Holík (za tím účelem čerpal dotaci z Evropských fondů). Dřevěná rozhledna se železným točitým schodištěm se trochu podobá Nedánovu u Boleradic, tvar „přesýpacích hodin“ zde ale není tak výrazný. Vyhlídkový ochoz se nachází ve výšce necelých 22 metrů a k jeho dosažení je zapotřebí zdolat 105 schodů. Na prvním srazu u autobusové zastávky příměstských linek z Prahy se nás sešlo pět, včetně nové členky Ireny. Ta mimochodem potvrdila tendenci posledního roku, kterou je zvyšování počtu žen v našem spolku, což se příznivě projevuje na celkové atmosféře. Ta byla, jako obvykle, velmi přátelská. Celkem se nás s automobilisty sešlo něco přes dvacet. Pan Holík se dostavil dříve a ochotně nás pustil nahoru. Radost nám kazilo pouze počasí, neboť právě přecházející okraj frontálního systému ani zdaleka neumožnil naplnit rozhledový potenciál – do něhož spadají i Milešovka, Krkonoše a Orlické hory. Několik vytrvalců proto posečkalo s ohledem na čerstvý vítr, který oblačnost poháněl, na přechod fronty, jenž nastal okolo 14. hodiny. To se již otevřely dálkové výhledy až na Mladou Boleslav s hřbetem Chlumu, Dobrovice, Vrátenskou horu, Bezděz, Nymburk či Kaňk. Jižními směry toho bohužel mnoho vidět není. Brání v tom vyšší pásmo Voděradských bučin. Přesto patří nová věž k docela sympatickým projektům, už proto, že v této oblasti se dosud žádná rozhledna nevyskytovala.                                                                      (akce a text: Martin Š., celý zápis + foto – Rozhlednář č.22/2011)

40. setkání KPR – Krkavec  

sobota 22. října 2011

Sen mnoha rozhlednářů, kteří už 9 let smutně vzhlíželi k uzavřené rozhledně na Krkavci u Plzně, se splnil po poledni 22. října. Díky úspěšnému završení dlouhodobé komunikace Martina Š. s majitelem, firmou GES, se uzavřená skupina členů KPR konečně podívala nahoru. Ač to ráno vypadalo dost depresivně, sluníčko nakonec rozhlednu i okolí osvítilo a mohli jsme se přesvědčit, že pesimisté neměli pravdu – z rozhledny je stále krásný kruhový rozhled do krajiny. I její technický stav rozhodně není zdaleka tak špatný, jak někteří tvrdili. Snad se tedy v budoucnu opět otevře turistům. Poděkování patří i Heleně za zajištění historických turistických razítek Krkavce. Součástí programu na Krkavci byla i půlminuta ticha za nedávno zesnulého člena KPR, Bohumila Rošického, nadšeného turistu a provozovatele chaty KČT v Prášilech. Po kochání se výhledy z vrcholu Krkavce se většina účastníků přesunula i na čerstvě hezky zrekonstruovaný vodojem v nedaleké Heřmanově Huti, který se citlivou přístavbou kovového schodiště přeměnil na novou rozhlednu.         (akce: Martin Š., celý zápis – Rozhlednář č.22/2011)

39. setkání KPR – Střední Morava  

sobota 15. a neděle 16. října 2011

Radnice Prostějov, vojenská hláska výcvikový prostor Dědice, soukromá střešní rozhledna, mrakodrap a horní partie domů v Olomouci. Neděle zámek Dřevohostice a soukromá přístupná rozhledna Brodek u Přerova.                                                    (akce: Helena H., FOTO Dana V. + FOTO Jarda F., více Rozhlednář č.22/2011)

38. setkání KPR – Viva Schengen 3 – Sasko  

Rozhledny Saska a Horní Lužice – sobota 1. října 2011

Sedm nikoli trpaslíků, ale naopak vysokých věží v Německu. To byl třetí autobusový zájezd Klubu přátel rozhleden. Plný autobus pro 20 cestujících od libereckého dopravního podniku zavezl účastníky postupně na rozhledny Neuberzdorferhöhe nad nově napuštěným jezerem poblíž Žitavy, pozoruhodně konstruovaný kovový Rotstein, krásnou litinovou stavbu z roku 1854 na Löbauerberg, Bieleboh u Beiersdorfu, Czorneboh u Cunewalde, Prinz-Friedrich-August Turm v Sohland a.d. Spree a na závěr při západu slunce na Dr. Curt-Heinke-Turm na kopci Breitberg.                     (akce a text: Pavel G., FOTO Jarda F., zápis pouze zde)

37. setkání KPR – Mimořádné zpřístupnění věže v Hladnově  

Ostrava – Hladnov – pátek 5. srpna 2011

Vodárnu na Hladnově jsem vždycky považovala (na rozdíl o jiných rozhlednářů) za plnohodnotnou rozhlednu. Proto mi bylo líto, že je nepřístupná. Díky Pavlovi jsme nakonec měli tu možnost se nahoru podívat. Tentokrát bylo domluveno, že se sejdeme u věže v 9:55, navštívíme vodárnu a další program už bude každý řešit individuálně.
Díky selhání GPS, která nás navedla na čerstvě zpoplatněnou dálnici, jsem jen těsně nestihla sraz. Už jsem myslela, že jsem si spletla datum, ale zbytek skupiny už byl dokonale skryt uvnitř objektu. V horním patře objektu – v bývalé restauraci jsme měli čekací stanici, protože na věž, na kterou je přístup přes žebříky a nahoře jsou navíc umístěny antény, se vešli tak akorát 2 lidé. Žebříky byly celkem 2 a prostor za anténami omezený. Mnohé řekvapilo, že Hladnov je výš než vrchol Nové radnice. Bohužel výhled právě tímto směrem je trochu omezen nově postaveným domem s luxusními byty.
Dole pod rozhlednou jsme se navzájem rozloučili a rozjeli se po dalších cílech. Proto bylo hezkým překvapením, když se část skupiny znovu potkala v restauraci ve výšce 33 m – v penzionu v Bohumíně. Na tento objekt máme příjemné vzpomínky: velice milá obsluha na recepci, vstup zdarma, výtah nahoru a vynikající jídlo v restauraci.
Část výpravy se následně vydala na památník v Hrabyni. Já se díky hezkému počasí jsem rozhodla, že dám ještě další dvě rozhledny v Ostravě. V Landeku se mi nelíbilo, že cesta k rozhledně není označena. Ostravská radnice mě překvapila hezkým okolím s dobrým výhledem (kdo znal zakouřenou Ostravu, nediví se mému překvapení). Z radnice se Hladnovská rozhledna skoro ztrácí za novou výstavbou – lze spatřit pouze špičku věže.                                     (text: Lenka H., Rozhlednář č.20/2011)

36. setkání KPR – Věže Lounska – Oslava 100 let Stříbrníku  

Postoloprty, Louny, Stříbrník – pátek 22. července 2011

Dne 4. června 1911 byla na nevelkém vršku Stříbrník (kterému místní dnes neřeknou jinak než Červeňák, podle druhého názvu kopce – Červená hora, vzniknuv-šího nepřesným překladem německého názvu Rosen-berg) nad severočeskými Louny slavnostně otevřena turistická chata s vyhlídkovou věží. Letos tedy slaví úctyhodných 100 let. Chata vděčí za svoje zrození lounskému odboru KČT, na jehož založení v r. 1894 měli největší zásluhu pánové ing. Ejem, dr. Frotzel a dr. Veltrubský. Myšlenka založit turistickou chatu se zrodila o osm let později; je velká škoda, že jejího otevření se již první dva jmenovaní pánové nedožili… Tak se začala psát historie chaty a rozhledny na Stříbrníku. Za dobu od jejích prvopočátků se událo mnohé, a o tom nám poutavě povyprávěl pan Břetislav Kučera, který byl hlavní postavou celé akce. Kromě pozitivního vztahu k rozhledně je i velmi dobrým řečníkem, přednášku jsme si tak vyslechli se zaujetím; pan Kučera přidal i odpovědi na všetečné dotazy. Několik slov doplnili i manželé Chaloupkovi. Srdečnou atmosféru tentokrát podpořilo i počasí. Nezapomeňme ale na jeho první dvě části: v Postoloprtech jsme se jako obvykle sešly dvě skupinky: autaři a vlakaři, kteří se tentokrát museli vyhnout hned dvěma (!) výlukám, přes Slaný a přes Kladno, a cestovali tak oklikou přes Lovosice. Potkali jsme se všichni před malebnou postoloprtskou radnicí deset minut po desáté. Výstup na ochoz byl domluvený – jako bychom však poslední dobou přitahovali vysloveně čerchmantská prostředí, vratký žebřík, sešikmený ochoz a nízké zábradlí nás poněkud zaskočily. Holky, včetně nerozhlednářky Marcely, se ale držely statečně. Zbývá dodat, co jsme shora viděli: parádně západní Středohoří, od Házmburku přes Milešovku k Oblíku a Rané, již jsme spatřili ve vzácném zákrytu všech tří vrcholů (na snímku vlevo), kus pahorkatiny Džbán a v neposlední řadě i městečko Postoloprty samé, především chátrající zámek v bezprostřední blízkosti centra. Nechtějíce se honit, zašli jsme do útulné hospůdky s vynikajícími hotovkami. Marcela ji sice okomentovala, že „sem by znova nevlezla“, nad jídlem jsme si přesto všichni pochutnali a lahvová dvanáctka taktéž přišla k duhu. Pokračovalo se, ať už autem či motoráčkem, do sousedních Loun. Cesta od městské zastávky k vodárenské věži nezabere víc než pár minut; již od 12:45 se zde začali šikovat výhledůchtiví návštěvníci. Drobnou kaňkou na celém, jinak bezvadném, dni byla vysoká účast místních důchodců, kteří se domáhali bezplatného vstupu na věž s tím, že návštěvu přednášky na Stříbrníku neplánují (našli se dokonce tací, již ji „plánovali“ s tím, že seniorské vstupné uhradí tam, avšak na výstup již „neměli sil“). Zástupce lounských radiomatérů, sympatický pan Chvátal, obdržel za vstřícnost aktuální vydání knihy Jiřího Štekla Rájem rozhlednovým, jeho kolega pak originální ručně vyrobený hrníček s logem historických Klatov; i bez přispění vychytralých lounských důchodců jsme se na oba dárky složili. Dodejme, že České Středohoří, Džbán, Doupovské hory i Krušné hory v čele s nejvyšším Klínovcem se nám zjevily v plné kráse. Co dodat? Děkuji všem kolegům, kteří navzdory dovolenkovému času a všednímu dni našli cestu do tohoto krásného koutu naší vlasti. A děkujeme Hance i panu Kučerovi za zajímavou akci.                 (text: Martin Š, FOTO Richard K., Rozhlednář č.20/2011)

35. setkání KPR – Vyhlídky Slezska  

pátek 27. a sobota 28. května 2011 – Jeseník, Bruntál

Akční rádius setkání našich členů se opět rozšířil: vůbec poprvé jsme zavítali do Olomouckého kraje a především pak do Slezska. Z časových důvodů byla akce rozvržena do dvou dnů. První část se odehrála v městě Jeseníku, přesněji řečeno v lázních Gräfenberg, které založil místní rodák Vincenc Priessnitz jako první vodoléčebný ústav na světě. V současnosti tyto lázně, jejichž význam přesahuje hranice České republiky, patří mezi prvních deset našich největších lázní. Vyhlídkovou věžičku hlavní lázeňské budovy, secesního sanatoria Priessnitz z roku 1910, jsme zvolili s ohledem na dominantní polohu v kraji, a tím pádem kvalitní výhledový potenciál na okolní kopce Hrubého Jeseníku a Zlatohorské vrchoviny. Počasí již od rána neslibovalo nijak výjimečnou podívanou: obloha zatažená, místy déšť. Ten však neodradil nakonec 16 zájemců, což je vzhledem ke vzdálenosti a počasí jistě vysoké číslo. Sešli jsme se před sanatoriem ve 13 hodin v srdečné atmosféře, a byl pro ni zvláštní důvod – obloha se krátce před akcí jako zázrakem zjasnila a déšť ustal. Měli jsme tak nečekaně možnost sledovat zřetelné kontury Šeráku, Pradědu s vysílačem (!), Orlíku i Biskupské kupy. To vše z ochozu s dřevěnou podlahou, na který nás po skupinkách zavedl průvodce. Výhledy jsme se kochali téměř hodinu. Věžička je přístupná z nejvyššího patra lázeňské budovy, kam nás vyvedlo 212 schodů (nebo vyveze výtah), po dalších 56 dřevěných schodech; celkem tedy úctyhodných 268 schodů. Speciální dík patří Jirkovi Valdovi a jeho prostějovským kolegům za pořízení společné fotky a zejména za zajištění pozornosti pro obsluhu, která se nám ochotně věnovala. Po ukončení páteční části akce se někteří rozjeli na kostelní noc, jiní zůstali do soboty a navštívili některou z okolních přírodních zajímavostí (Béďa s kamarádem vyrazili na Šerák), rozhleden (prostějovská skupina šla na Zlatý Chlum) či památek (Miloš a já jsme navštívili jeskyni Na Špičáku). Sobotní pokračování se odehrálo v místě z Čech ještě vzdálenějším, v Bruntále. Bohužel právě severovýchod republiky byl v ten den zasažen nejintenzivnějšími srážkami z celého jejího území. A tak nám z tohoto místa zůstal hřeben Pradědu utajen, po vystoupání 116 schodů kostelní věže jsme viděli jen na město a blízké okolí (Uhlířský vrch). Pastorační asistent pan Peschke nám pak jako bonus ukázal interiér kostela a poskytl výklad k jeho dějinám. Oficiální část akce tak skončila, účastníci vyrazili na prohlídku bruntálského zámku nebo se rozjeli k domovům.                                                  (akce a text: Martin Š., Rozhlednář č.19/2011)

34. setkání KPR – Otevření rozhledny Bohdanka v Bohdanči  

sobota 14. května 2011

Prvovýstupu na nejvyšší dřevěnou rozhlednu v Česku, Bohdanku u středočeské Bohdanče na Kutnohorsku, se zúčastnilo 5 členů KPR (partnera otevření rozhledny). Přednost před nekončící frontou místních opravdu ocenili. Při „dálkovém“ stříhání pásky na podiu pod kopcem přednesl zdravici KPR a přání rozhledně místopředseda Pavel G.              (akce a text: Pavel G., Rozhlednář č.19/2011)

33b. jarní setkání KPR – Moravská Třebová a Jevíčko – Staré Město  

Čarodějnice s Helenou – pátek 29. dubna – neděle 1. května 2011

(akce Helena H., FOTO Dana V. + FOTO Jarda F., celý zápis z akce najdete v Rozhlednáři č.19/2011)

33. setkání KPR – Vyhlídky v Hradci Králové a okolí  

sobota 26. března 2011

V sobotu 26. března 2011 jsme se sešli na předměstí Pardubic – slušněji řečeno, v luxusním salonu moderní architektury Hradci Králové. Akci si vymyslela Hanka, jíž se zalíbila vodárenská věž v areálu Regiocentra Nový pivovar, a umínila si, že se za každou cenu musí dostat nahoru. Poté, co jí to bylo samotným panem hejtmanem (!) přislíbeno, informovala neprodleně Helenu, kterou nenapadlo nic lepšího než během jediného dne domluvit návštěvu dalších tří objektů – střechu gymnázia J. K. Tyla, zvonici Sboru kněze Ambrože a bílou věž (pravděpodobně někdejší hvězdárnu) zámku Dolní Přím. Akce KPR byla na světě. Setkání to bylo poněkud atypické, neb žádná z těchto vyhlídek jako vyhlídka běžně neslouží. I proto je účast 22 osob úspěchem. Sešli se Perníkáři, Mechováci, Pražáci… mnozí další, ba i z té velké osídlené zatáčky na cestě z Práglu do Vídně členové dorazili. Přivítali jsme novou členku Petru a v 10 hodin v doprovodu vysmátého mladíka z ostrahy areálu Regiocentra vystoupili na vodárenskou věž. Tato věž byla přistavěna k bývalému pivovaru při nedávné rekonstrukci objektu na krajský úřad, a to podle dobových plánů a současných peněz. Přínosná byla přítomnost hradeckého rodáka, znalce, umělce a průvodce po městě pana Jana, který nám ochotně popisoval vše, co vidíme. Hradec Králové byl vidět jak na dlani, a to jak historické centrum, tak přilehlá předměstí; popis by vyžadoval další stránku, tak alespoň: malšovický stadion „lízátka“, vodárenská věž na Novém Hradci, „ementál“ – budova Vědecké knihovny a její pobočky Na Hradě a Na Růžku. Viditelnost nebyla příliš daleká – pohoří, která bývají běžně vidět (Krkonoše, Orlické hory, Železné hory), byla v nedohlednu. Na sever bylo možné dohlédnout ke Zvičině, v popředí na Chlum a dále na Broumovskou vrchovinu; směrem jižním ke Kunětické hoře, komínům opatovické elektrárny či telekomunikační věži v bezvýznamné osadě (alespoň pro řadu Hradečáků ☺) Pardubice. Na věži jsme dleli přibližně půl hodiny; zbývající čas do návštěvy gymnázia někteří strávili na proslulé a oblíbené Bílé věži, z níž viděli prakticky totéž. Před gymnáziem nás pak čekala příjemná paní z tamního sekretariátu. Zakoupili jsme u ní publikaci o budově, což bylo podmínkou vstupu (stane se přírůstkem do klubové knihovničky, až jednou bude mít KPR klubovnu) a poté nás uvedla do haly, kde jsme si přečetli něco o historii gymnázia a brzy nato jsme již stoupali na střechu. Tam se uskutečnila skupinová fotografie pro naše potomky a při rozhlížení do všech stran jsme se shodli, že březen má své kouzlo, protože až se zazelenají stromy, nebude například blízký překrásný Hučák a podnik Danup ze střechy vidět. Pěkný pohled se naskytl na areál Masarykových škol, Labskou kotlinu, jinak byl výhled obdobný jako z věže Krajského úřadu. Zajímavé bylo dívat se zpět na věže, z nichž jsme se před chvílí rozhlíželi. U Ambrože jsme byli ohlášeni na 12:30, takže bylo dost času na oběd. Většina to využila a jídlo ráda zapila novohradeckou dosud málo známou nefiltrovanou dvanáctkou Kluk. Mezitím došlo venku k dešti, jasná to chyba organizátorek ☺ Husitský sbor kněze Ambrože byl dle pozdějších ohlasů nejlepším objektem dne. Nejprve jsme si prohlédli interiér, mnozí přispěli do kasičky či vykoupili veškeré kostelní pohledy a sympatická paní farářka nás potom vpustila do zvonice. Minuli jsme odložené urny poblíž schodiště a stoupali nahoru. Samotný výhled je omezen žaluziemi, ale o to v tomto případě nešlo (vidět bylo totéž co ze střechy gymnázia) a fotit bylo možno v pohodě škvírami. Výstup nahoru po žebřících, některých úplně splývajících se zdí, nejednomu účastníku výpravy rozproudil krev v žilách a stín na plicích a leckdo se udeřil do hlavy při vstupu ke zvonu, kde podlaha místy chyběla, zato stropních trámů tam bylo dost. Někteří pro jistotu zůstali dole, jiní si naopak užili adrenalin; například Zdeněk, který si výstup zopakoval. Helena dostala geniální nápad vyfotit právě na tomto místě nejstaršího s nejmladším; Aleš ani Olinka nebyli proti. Po zážitku ze zvonice jsme se domnívali, že nás už nic zajímavějšího nepotká, jenže jsme se šeredně, ale opravdu šeredně spletli. Modrobílé keramické betlémy pana Juračky – jediné pohyblivé v Evropě! – byly naprosto úchvatné a vystihl to Jara, když je označil jako „boží“. Sledovat pohyb postaviček za znění vánočních koled byl na jaře nostalgický zážitek a vydrželi bychom klidně déle; čekal nás však přesun do obce Dolní Přím. Autaři tam přijeli dřív, takže když dorazila skupina od autobusu, téměř všichni již měli návštěvu bílé věžičky zámku za sebou. Výstup rovněž nepostrádal napětí, neb mnohé dřevěné schody znatelně ohlodal zub času a vyhnout se protijdoucímu vyžadovalo značné umění. Navíc je nahoře málo místa a reálně tak při nedodržení pokynů pro vstup hrozilo přeplnění prostoru. K tomu nakonec také skutečně došlo, jelikož někteří pokyny neuposlechli a jiní byli na věži zbytečně dlouho, v důsledku čehož vznikl snad jediný zádrhel dne. Výhled nebyl daleký, šlo především o okolí Chlumu, Nechanice, v pozadí Kumburk, ti pozorní spatřili věžičku zámku Hrádek u Nechanic, nepatrně vyčuhující za lesem. V zámku Dolní Přím je nyní sídlo obecního úřadu a speciálně kvůli nám přišel ochotný pan starosta, který poskytl razítko a zdarma pohlednice. Tím akce oficiálně skončila. Poděkování patří všem, kteří nám akci umožnili, všem, kteří se podíleli, Daně za nabídku odvozu k vlaku, všem, kteří se zúčastnili, a základně v Malšovicích za parádní večer s těmi, kteří vydrželi. Jen pro úplnost, dle místních se ze střechy tohoto hostince naskýtá nezapomenutelný výhled.                                                                                                   (akce a text: Aida, FOTO Dana V., Rozhlednář č.18/2011)

32. setkání KPR – Prvovýstup Obora Zoo Praha  

sobota 19. března 2011

Jarní probuzení zoorozhledny Obora do nové sezóny. Přijetí nejmladšího člena – Martina Šembery – do Klubu přátel rozhleden. Výroba exkluzivních zalaminovaných volných vstupenek na Tobiášův vrch. Soutěž návštěvníků ZOO s KPR. Oslava svátku Josefa (Šlapáka). To a mnoho dalšího se odehrálo v předposlední březnovou sobotu v pražské ZOO. Poměrně chladné a větrné počasí odradilo pěkných pár návštěvníků, nikoli však naší rozhlednářské party! Před branami zoologické zahrady se nás po půl druhé sešlo kolem deseti, další se pak dostavili k rozhledně. Byly nás celkem téměř dvě desítky. Využili jsme možnost pořízení vstupenky za symbolických 10 Kč a zároveň také poslední bezplatný výstup na Oboru (vstupné nyní činí 20 Kč, děti do 10 let zdarma). Slavnostní jarní odkrytí rozhledny turistům zahájil moderátor Petr Horký s ředitelem Miroslavem Bobkem a horolezcem panem Holečkem, který zdolal Oboru jako první a netradičním způsobem: šplhem „po špagátu“. Nahoře symbolicky umístil cepín a pozval na ochoz „normální“ chodce. Mezitím jsem přivítal nejmladší pražskou rozhlednu do její třetí sezóny na provizorním pódiu a návštěvníci ZOO měli možnost vyzkoušet si svoji znalost rozhlednové tematiky v kvizu. Odměny do soutěže připravila nejen zoologická zahrada, ale i KPR, konkrétně Dana Voříšková. Ta vytvořila sérii volných vstupenek na Tobiášův vrch, kteréžto ZOO vkusně zalaminovala. Odpolední spojení rozhledny a zvířat jsme si všichni velmi užili. Škoda jen, že jsme nějak nezvládli tradiční společnou fotografii! Za vydařenou akci plnou úsměvů a dobré nálady všem děkuji. ☺                     (akce a text: Martin Š., foto a zápis – Rozhlednář č.18/2011)

31. setkání KPR – Věže na pomezí Brd a Pošumaví, Rožmitál  

sobota 5. března 2011

Třicáté první setkání KPR na věžích na rozhraní Brd a Pošumaví bylo nejen o rozhlednách, ale čekala nás i návštěva zámků a muzea. Jelikož mezi naplánovanými objekty nebylo téměř žádné autobusové či vlakové spojení, byl nutný přejezd auty. Toho rána se nás sešlo (sjelo) zhruba 28 členů i nečlenů v malém městečku Rožmitál pod Třemšínem. Sešli jsme se v 9 hodin na náměstí před informačním centrem na „neoficiální části akce“. Počasí jsme měli na začátek března velmi příjemné, místy ležel zmrzlý sníh a celý den nás provázelo slunečné nebe bez mraků. Naším cílem se stal zámek v Rožmitále pod Třemšínem, nepřehlédnutelná dominanta městečka. Pan správce byl velmi ochotný a pustil nás po menších skupinkách na ochoz mohutné zámecké věže. Z věže se nám naskytnul poměrně daleký výhled na pásmo Brd a nemohli jsme samozřejmě přehlédnout vrch Třemšín s rozhlednou. S velkým zájmem jsme se dívali jak na samotné městečko, tak s netradičním, doslova leteckým pohledem na náš další cíl – novou rozhlednu v areálu muzea. Když jsme se všichni dosyta vynadívali do okolí, mohli jsme si vyslechnout pár poutavých vět o historii zámku od jednoho z nečlenů klubu. Po prohlídce zámku jsme se víceméně skupinkově procházeli po městečku a většina z nás si udělala vycházku kolem rybníku Kuchyňka. Je od něj panoramatický pohled na celé město se zámkem a rozhlednou v muzeu. V 10:15, na oficiálním zahájením akce, se k nám připojili další rozhlednáři. Ještě před tím jsme ale všichni našli chvilku a postupně jsme doslova „oblehli“ informační centrum a téměř vykoupili pohledy Třemšína a natiskli si pamětní razítka. Pak jsme se přesunuli do pár metrů vzdáleného Podbrdského muzea. V červenci 2010 zde proběhla rekonstrukce celého areálu. Část u rybníka byla přestavěna na dětské hřiště a byla zde postavena asi 12 metrů vysoká vyhlídková věž. Podobu celého areálu muzea včetně rozhledny jsme si nejdříve prohlédli na jeho modelu vystaveném ve vstupní hale u pokladny. Než jsme vystoupali na rozhlednu, samozřejmě jsme nezapomněli na společnou fotografii. (Chybí na ní Martin s Alešem, kteří s námi byli předtím na zámku, ale před návštěvou muzea se odpojili.) Nahoru na věž jsme šli téměř všichni a obdivovali jsme výhled nejen na rybník Kuchyňka s Třemšínem v pozadí, ale hlavně na zámek i městečko Rožmitál. Po návštěvě rozhledny nás pak čekaly téměř 2 hodiny individuálního volna. Necelá polovina z nás si nenechala ujít prohlídku muzea. Myslím, že za všechny mohu říct, že jsme byli celým muzeem nadšeni. Nejen historickými místnostmi, památníkem Jakuba Jana Ryby či největší sbírkou erbů vyřezaných z habrového dřeva, ale především unikátním modelem Chrámu svatého Víta vyrobeného ze žitné slámy. Tři z nás jsme se pak ještě zašli podívat i na expozici historických automobilů, která je víc než zajímavá. Ti, kdo nešli do muzea, navštívili památky v okolí, například zámek Blatná, ale většina z nás se nás pak sešla v místní restauraci, kde jsme poobědvali. Auty jsme se poté přesunuli ke skanzenu k městečku Chanovice. Nad ním na Chlumu byla v roce 2010 otevřena nová rozhledna Panorama. Měli jsme dohodnutou její návštěvu i s prodejem pohlednic a nezbytným razítkem. Pohledy z věže jsou kruhové, ale díky oparu nebyly úplně do dálky. Ochotný mladík a slečna, kteří nám prodali vstupenky na rozhlednu, nám pak také podle dohody otevřeli dole v obci informační centrum vedle zámku. Opět auty jsme se poté přesouvali na další dva plánované cíle do nedalekých Žinkov. Jelikož nám ještě zbývala chvilka času, na návrh většiny jsme se cestou ještě zastavili k návštěvě altánku Na Františku avizovaného v pozvánce. Na jaře, kdy ještě nejsou na stromech listy, jsme od pěkně zrenovované stavby mohli sem tam zahlédnout mezi stromy i nějaký výhled do kraje. Po svižné procházce k altánku jsme přejeli k poslednímu cíli, do Žinkov. Ochotná paní nás již čekala před raně barokním zámkem a naše skupina se trošku rozrostla. Naše průvodkyně nás provedla téměř celým zámkem, včetně kaple a mohli jsme se rozhlédnout po okolí ze zámecké terasy. Vzala nás také do velké věže, ale bohužel z ní není žádný výhled, neboť okna jsou výše, než je možné z podlahy dohlédnout. Zámek, před lety honosný a oblíbený, mimo jiné jako bývalá zotavovna ROH, již léta chátrá a uvnitř je to na něm bohužel dost vidět. Přesto jsme v některých místnostech mohli obdivovat zachované dřevěné obložení či původní výzdobu. Po prohlídce zámku jsme se díky vstřícnosti ředitele areálu odebrali s průvodkyní mezi nově postavené bungalovy sloužící k ubytování, kde jsme navštívili dobře ukrytou minirozhlednu. Z věžičky, která měří cca 3 metry a stojí v zámeckém parku mezi budovami a stromy, je samozřejmě jen místní výhled, ale jako třešnička na dortu byla dokonalá. Po prohlídce parku akce skončila, ale několik z nás ještě neodolalo předem domluvené nabídce a zajeli jsme do městečka, kde nám ochotná slečna otevřela místní informační centrum.                                                                                                                                   (akce, text a FOTO Dana V. + FOTO Jarda F., Rozhlednář č.18/2011)

30. setkání KPR – 3. valná hromada KPR – Nymburk  

sobota 8. ledna 2011

Třetí valná hromada Klubu přátel rozhleden se uskutečnila v historickém středočeském městě na Labi, v Nymburku. Vysoká účast (45 osob) potvrdila, že o dění v klubu je zájem. Tradiční součástí programu byla i letos část vyhlídková, která spočívala v návštěvě tří objektů. Třetí z nich, který je zároveň nejvyšší budovou ve městě, nám současně poskytl prostory pro konání zasedání. Bohužel po dlouhotrvajících mrazech byl tento víkend ve znamení teplot lehce nad nulou, mizejícího sněhu a drobného mrholení. První z vyhlídek patřila gymnáziu, před nímž jsme se sešli. Více než 100 let stará budova se pyšní pěknou rohovou věžičkou. Ze druhého patra je přístup vnitřkem střešní konstrukce, a proto jsme se rozdělili na 3 skupiny. Vzhledem k tomu, že počasí neumožnilo dálkový výhled, s panem školníkem jsem domluvil možnost opakované návštěvy na jaře. Na věžičce se nečekaně objevil i čestný člen klubu prof. Jan Nouza (na snímku); tímto se panu profesorovi i všem zúčastněným omlouvám za to, že jsem jej a pana Ludvíka opomněl v úvodu valné hromady přivítat! Poté jsme se přemístili ke kostelu sv. Jiljí na Kostelním náměstí, jehož návštěva nebyla do poslední chvíle zcela jasná. Nakonec se tu ale pomocník pana faráře s klíči objevil, a tak jsme mohli vystoupat na ochoz kostelní věže. Výstup byl dosti náročný a největší štěstí měl ten, komu se podařilo být u zvonů v čase zvonění. Zde by byl jistě výhled velkolepý, věž je velmi vysoká, bohužel za daného počasí jsme mohli pozorovat pouze město, včetně řeky a historických hradeb. Třetím objektem, kam jsme se vydali, byli již samotné místo konání valné hromady, výšková budova odborného učiliště. Po výtečném obědě ve školní jídelně, jen pro nás otevřené i v sobotu, jsme vyjeli výtahy či pěšky vystoupali do nejvyššího patra budovy na otevřenou střešní plošinu, ze které se kromě toho, co jsme už viděli, dal krásně pozorovat ruch v nymburském železničním uzlu. Poté jsme sjeli už jen o pár pater níže do rezervované učebny, kde proběhla valná hromada.                                                                                                                                 (text: Aleš S. a Martin Š., Rozhlednář č.17/2017)