KRONIKA AKCÍ 2012

50. setkání KPR – Pozrime sa cez hranice z výšky II

sobota 13. – neděle 14. října 2012

Rozhledny a věže ve středním Pováží a na Kysuciach s návštěvou Matúšova království – parku miniatur v Podolie.

O víkendu 13.-14.10. se realizuje dlouho dopředu plánovaná další vícedenní akce KPR na Slovensku, jejímiž hlavními cíly jsou meteostožár u Jaslovských Bohunic, dále Park miniatur Podolie našeho člena Juraje H. a rozhledny, nesoucí rukopis architekta Mikovčáka v oblasti Kysuc. Vstáváme před 4 hodinou ranní a několika auty míříme k hromadnému srazu, který je naplánován na 6:30 těsně za Brnem. Počasí v uplynulém týdnu bylo skoro vzorové, ale páteční večerní déšť v nás probudil mírně pochmurnou náladu. Sledujeme proto pomalé svítání s nervozitou, obloha však svojí mírnou a rozptýlenou oblačností věští příjemný podzimní den. V Brně se setkáváme ve složení: Jarda, Alena a Helena v modré Felicii, zvané CITRON. Pavel a Alena Z., Milan H. a Pavel G. v terénní Toyotě, stejný, ale neterénní typ vozidla mají i Dana a Milan V., Ríša a Alice K. a Lukáš s přítelkyní uzavírají skupinu.
Z Brna se přesouváme do Jaslovských Bohunic, volíce trasu podle vlastního uvážení. Naše posádka cestou přes Bratislavu obdivuje v ranním slunci zjara navštívené dominanty NBS, UFO a Kamzík. Za Bratislavou se ale objevuje mlha, která nás prozatím nutí rozloučit se s výhledy. V 9:15 se setkáváme u meteo-stožáru nedaleko od elektrárny Jaslovské Bohunice se zbylými členy výpravy Jurajem H., jeho synem, Lenkou H. a její sestrou, a také s pracovníkem SHMÚ, který nás bude dopravovat na vrcholek stožáru. Kvůli němu jsme vlastně zde. Jedná se o mohutnou, 203 metrů vysokou kovovou konstrukci, kotvenou proti větru několika lany. Již první pohled do výšky je ohromující – a představa, že budeme zanedlouho nahoře, způsobuje lehké svírání okolo žaludku. Mlha se sice pomalu, ale jistě trhá a tak první odvážné skupině nebrání nic v cestě nahoru. Již ve vlastní cestě je kus odvahy – po třech se vmačkáváme do klece výtahu, který velmi zvolna stoupá nahoru, poháněn benzínovým motorem. Klec je pouze drátěná a tak nejsme během zhruba 8 minutového stoupání ochuzeni o zážitek postupného stoupání nad zem. Škoda jen, že mlha se netrhá úplně a tak se rozhled omezuje zejména na areál atomové elektrárny, siluety Malých Karpat a blízké okolí. Pohled ze stožáru z výšky 194 m je však i tak zážitkem. Část z nás se dokonce odhodlala k dalšímu výstupu až na samotný vrchol stožáru po žebřících do výšky 203 metrů, kam již výtah nejede. Pro jiné je naopak překonáním mezí vlastní odvahy již jen vystoupení z klece výtahu na plošinu a opatrné obejití jejích okrajů. Každý krok mimoděk kontrolujeme místo došlapu a modlíme se, aby konstrukce vydržela. Kupodivu se ani v této výšce nijak znatelně stožár nekýve – kotvení je dokonalé. Po rozhlédnutí z vrcholu následuje opět přesun výtahem dolů – tentokráte klec klesá vlastní vahou a je naopak v pravidelných intervalech brzděna. Takto se postupně po třech střídáme v prohlídce stožáru, ostatní využívají pohostinnosti laskavě nabídnuté meteorologické základny, mimo jiné i k improvizované schůzi výboru KPR. Rád na tomto místě vyjadřuji poděkování zejména obsluze výtahu, která musela absolvovat všechny jízdy s námi.
Oproti plánu odjíždíme již v mírně oslabeném složení od stožáru až těsně před polednem. Po přejezdu hřebene Karpat a průjezdu Myjavou jsme zanedlouho na parkovišti u rozhledny Hrajky. Svým vpádem – příjezd čtyř aut, z nichž se vyhrnula skupina zuřivě fotící rozhlednu – jsme způsobili menší šok zde pobývající mládeži, která se raději dala na překotný ústup. Rozhledně sice nelze upřít jistý nápad v architektonickém provedení, ten však nezastře zoufalství výběru místa. Rozhledna stojí vlastně v údolí, pod kopcem, takže již 200 metrů po stráni od ní bychom byli výškově výše než na jejím vrcholu. Výhled je prakticky pouze jedním směrem, k Velké Javořině a Jelenci, jehož kovovou konstrukci, někdy řazenou též mezi rozhledny, spatřujeme dalekohledem. Jinak však výběr místa je spíše ironií, jak se shodujeme, je to pečlivě vybrané místo, odkud není vidět ani nedaleký hrad Branč – viditelný jinak v oblasti zdaleka takřka odkudkoli. Vzhledem k tomu, že rozhledna je navíc postavena z dotací EU, nelze se spokojit ani s podaným vysvětlením, podle kterého byl toto jediný bez problémů průchodný pozemek bez omezení vlastnickými právy.
Abychom si spravili náladu, zastavili jsme se na radu Juraje H. na nedalekém návrší, odkud je nádherný a neomezený výhled do okolí – hrad Branč, rozhledna Polana, Ostrý vrch s větrnou elektrárnou a náš další cíl Žalostiná, s rozhlednou. Škoda, že spor o pozemky neumožnil postavit rozhlednu právě zde…
Po krátkém přejezdu jsme se ocitli pod vrcholem Žalostiné. Rozhledna je sice nevelká, spíše jednodušší, ale svým umístěním na vrcholu plochého bezlesého návrší poskytuje překrásný výhled na Slovensko a do Čech. Zejména na západ je výhled překvapivě bohatý – i navzdory mlze, která omezuje výhled do dáli, jsme určili Pálavu, Břeclav, Hodonín, rozhlednu Travičná, Bzenec, Uherské Hradiště a nakonec se nám z mlhy vyloupl i Buchlov s vedlejší Barborkou.
Zde se naše skupina trochu roztrhala, mířím do Myjavy pro benzín a znovu se setkáváme s Jardovou posádkou na další rozhledně, za kterou tentokráte přejíždíme na skok do Čech – Drahy u Javorníka. Pokud jsem však výše kritizoval umístění Hrajek jako příklad plýtvání dotacemi EU, pak pro tuto rozhlednu již hledám jakoukoli omluvu jen těžko. Rozhledna je v údolí, neposkytuje vůbec žádný výhled, který by nebyl vidět již od její paty a ani její provedení není originální. Zastávka tak splnila pouze jediný účel – můžeme si jí zapsat do seznamu navštívených rozhleden. Návštěvu však opravdu nestojí za to opakovat – zde došlo opravdu k nejhorší možné devalvaci využití prostředků. Škoda.
Vracíme se opět na Slovensko a zanedlouho se již opět všichni setkáváme na další rozhledně Polana u Brestovce. Ač stavebně se jedná vlastně o dvojče kritizovaných Drahů, zde se podařilo umístit rozhlednu na opravdu zajímavé místo s dalekým rozhledem. Opět pouze škoda oparu, bránícího dalekému výhledu do Pováží. Zaujala mě především impozantní zřícenina hradu, původně určená Jurajem jako Tematín, později po korekci výhledové vzdálenosti jako Čachtice.
Po návratu k autům se Juraj ujal role vodiče a navádí naší kolonu po úzké silničce za Myjavou přímo přes Karpaty k vesničce Podolie, ležící již nedaleko Váhu. Cestou spatřujeme znovu zříceninu Čachtice, nejprve jen jako kousek zdiva mezi kopci, později však v celé své nádheře. V Podolie se setkáváme opět s Danou a Milanem, kteří se od nás na Hrajkách oddělili a stačili tak navštívit mj. zříceninu hradu Branč. Naším zájmem zde je Park miniatru Podolie, patřící našemu příteli Jurajovi H. a soustřeďující modely mnoha hradů Slovenska v dobách jejich největší slávy. Jejich popis by vydal na mnoho řádek, pokusím se tedy jen o několik stručných postřehů. Především u vstupu zaujal nově budovaný model hradu Krásná Horka, na kterém jsme měli možnost pozorovat vznik takovéhoto modelu. Dále mnoho hradů – namátkou Korlátka, Tematín, Čachtice, Vršatec, Hričov – propracované do nejmenších podrobností. Určitě nesmím zapomenout ani na zdařilé modely rozhleden – za speciální zmínku slouží zvlášť věrně podle fotografie zpracovaný Krudum, včetně opřených klád. Atrakcí areálu je i Alžbětina rozhledna, ze které je podle prospektu vidět nejvíc hradů na Slovensku 🙂 Můžeme potvrdit pravdivost tohoto úsloví. Děkujeme touto cestou Jurajovi za umožnění zážitku a shlédnutí miniatur, které kvůli nám nechal odkryté již mimo sezónu. Sběratele suvenýrů potěšila i možnost nákupu pohlednic, butonů a dalších suvenýrů.
To již se ale čas nachýlil, část výpravy se vydala ještě zakoupit dálniční známku pro následný přesun k Žilině, naše posádka, která si jí opatřila již v předstihu, využívá čas k návštěvě zatím nenavštívené rozhledničky na dálničním odpočívadle u Chocholné. Cestou jen z dálnice spatřujeme i impozantní Beckov. Chocholnou jsme stihli spatřit těsně před soumrakem. Během přesunu na další odpočívadlo Zamarovce již padá tma. Zde se opět všechny posádky sjíždí a společně navštěvujeme rozhledničku s výhledem na hrad Trenčín. Jeho kouzelné noční osvětlení nám však kazí silné reflektory, osvětlující stadion ve městě. Máme alespoň možnost vzájemně porovnat výkony našich fotoaparátů při focení již do tmy ponořené rozhledničky a naopak přesvětleného Trenčína.
Následuje náročný podvečerní přesun směr Žilina, Čadca a Oščadnica. Kousek za obcí máme dohodnuté díky Jardovi ubytování v chatě Helena. Podezírám ho, že ubytování zvolil na počest jedné z duchovních organizátorek výletu, ale je to jen domněnka 🙂 Každopádně ubytování se tentokráte opravdu povedlo, v chatě je taková domácí rodinná atmosféra, nádherně dokreslující pohodový den s výbornou partou. A ten završuje i večerní posezení v restauraci, spojené s konzumací pizzy, smaženého sýra a halušek. O co byl možná chudší jídelníček restaurace, o to více nápadů se objevilo při vzájemné diskusi okolo chodu klubu.
Závěrem dne mi dovolte touto cestou ještě poděkovat našemu kotelníkovi Milanovi V., který se neúčastnil posezení v restauraci, zato svojí činností zajistil velice příjemné teplo v chatě. A trocha toho kouře prostě k topení v kotli patří. (akce: Juraj H., text: Richard K., FOTO Dana V. + FOTO Lenka H., zápis je nezkrácen, protože je pouze zde)

49. setkání KPR – Viva Schengen 5 – výhledy Saska II

sobota 22. září 2012

Na 5. zájezd za hranice nás provázelo nejprve zatažené počasí, přejezd přes Petrovice v naprostém „mléce“ sváděl k silnému výhledářskému pesimismu. Jaké bylo ale naše překvapení po přejetí Krušných hor – kapitalisté zase měli něco extra: sluníčko. Jako první jsme navštívili rozhlednu Bismarckturm Bergishübel, kde jsme dokonce byli už 5 minut před otvírací dobou. Následně jsme pokračovali již do Saského Švýcarska, na Pfaffenstein. Po nekonečných skoro 600 schodech skalním městem jsme se ze sestry Děčínského sněžníku dočkali výhledu na okolní slavné kopce, které nás ten den ještě čekali. Jen nedaleko pak byla obří skalní pevnost Königstein s výtahem za úžasnými výhledy do údolí Labe. Při plánovaném odjezdu nás zradil zlomený klíček pana řidiče. Čekání na přivezení nového jsme tedy využili k pěšímu výletu na protější Lilienstein. Tam nás vyzvedl již opět funkční bus a odvezl na fotogenický most Bašta (Basteibrücke). Třešinkou na dortu byl nakonec vývoz mikrobusem sympatického pana majitele na předloni znovu zprovozněnou rozhlednu Gr. Winterberg. (akce: Pavel G.)

48. setkání KPR – Cítoliby + 3. narozeniny Stradonky

sobota 14. července 2012

Podle data 14. 7.by se mohlo zdát, že se bude slavit Dobytí Bastily a začátek prázdnin ve Francii. Šlo ale o oslavu zorganizovanou opět aktivními ženami ze Stradonic, ovšem doprovázenou i křtem další skvělé místní „atrakce“ – Slunečních hodin. Známe už různé kombinace rozhleden spolu s jinými „ikonkami“ v textu vysvětlivek k mapám (rozhledna vs most, památný strom, pramen řeky, památník bitvy atd.), ale o kombinaci rozhledny a slunečních hodin v bezprostřední blízkosti dosud nevím. Více řekne oficiální tisková zpráva:
Ve Stradonicích najdete rozhlednu s pohledem na celé Středohoří a nyní i unikátní sluneční hodiny. Rozhledna byla zpřístupněna v červenci 2009 a je vysoká 6 metrů. V její blízkosti nyní vznikla další velká zajímavost. Jde o jedinečné sluneční hodiny. Ty byly za přítomnosti mnoha místních a turistů slavnostně pokřtěny odborníkem na sluneční hodiny Jindřichem Traugottem z Dolních Říčan u Prahy. Tři tvůrci tohoto díla: 1) Milan Dvořák – duchovní táta hodin – dlouho po slunečních hodinách pokukoval, až to dotáhl ke zdárnému konci. 2)Čestmír (Míra) Brabec, místní rodák – vyvrtal všechny díry na kůly, pomáhal při osazení desky. 3)Josef Drdlík z Hlinska, který část dětství strávil ve Stradonicích, přivezl desku (tu zaplatil Městys Peruc) a daroval všechny kůly na označení ciferníku. (připomínáme že již při stavbě rozhledny zhotovil se svým synem šindelovou střechu – zdarma) v roli „sudiček“ jim popřáli, aby mnoho let dobře sloužily. Na „našich“ hodinách Stradonkách a jejich realizaci bylo vidět, že když jsou chlapi „borci“, je to bezva. S usazením pomohlo ZD Peruc, akci podpořil starosta Peruce pan Lanc.
O své zážitky se podělí i přímí účastníci – Karel s Frantou z Ústí nad Labem, Ríša, Helena a Miloš. Bedřich Ludvík by jistě uvítal poslech parafráze na svojí rozhlednářskou hymnu sborově zpívaný přímo pod rozhlednou. Již s příchodem do vsi bylo zřejmé, čím všichni žijí a že se chystá velká akce. Při cestě k rozhledně jsme nejprve narazili na různé atrakce pro děti, brzy to však silně zavonělo a byli jsme přivítáni bohatým občerstvením na grilu s mnoha lahodnými nápoji. Dlužno dodat, že na přilehlých lavičkách i na blízké TOIce poseděli s radostí všichni. No a vzhůru na rozhlednu a její mladší sestru – dosud zahalené sluneční hodiny. Rozhledna byla slavnostně ozdobena (přispěl i Franta Málek svým Cimrmanovským artefaktem), pod rozhlednou se prodávaly suvenýry a lákal především dort nazdobený umně rozhlednou, pozornosti ve formě preclíků a perníčků ve tvaru rozhledny se zdály samozřejmostí a všude kolem kmitaly strakonické ženy v tričkách zdobených na zádech motivem Stradonky. Znalci si jistě povšimli tří vážených pánů, s největší zásluhou na konstrukci slunečních (teoretickou i praktickou). Odborník opravdu povolaný, z Astronomické společnosti, jenž hodiny cejchoval, pokřtil je šampaňským a odhalil slavnostní desku. Tento akt byl samozřejmě doprovázen kulturními vložkami ve formě zpěvů místních žen, vystoupeními místních dětí s hudebními nástroji a zmíněnou parafrází na rozhlednářskou hymnu. Za KPR velmi ochotně promluvil Karel Punčochář. Na závěr byl rozdáván zmíněný dort s motivem Stradonky a hodin. Zbývá jen dodat, až půjdete zase na Stradonku, určitě nevynechejte Hospodu V Pátku. Obešla jsem kus světa, ale tolik druhů piv a jídel jsem ve vesnické hospodě dosud neviděla. (akce a text: Helena H., Rozhlednář č.25/2012)

47. setkání KPR – Viva Schengen 4 – zájezd po rozhlednách Saska

sobota 12. května 2012

Na čtvrtý přeshraniční autobusový zájezd jsme tentokrát vyrazili za rozhlednami Saska. Plný mikrobus děčínského dopravního podniku s milým panem řidičem zamířil nejprve soutěskou říčky Kirnitzsch na pozoruhodnou dřevěnou rozhlednu Weifberg. Po shlédnutí do Českého Švýcarska jsme pokračovali na bohužel dlouhodobě zavřenou Grenzbaude Sebnitz organizace KIEZ. Jelikož se nám německou paní recepční nepodařilo obměkčit, zacvakaly jen spouště fotoaparátů a pokračovali jsme do Dolní Poustevny. Zde část výpravy zapila pivem smutek, zbytek vystoupal na nízkou věž Centra setkávání, opraveného bývalého kostela. Jen krátký přejezd nás čekal na Unger, kde ale už měli chuť na smuteční pivo asi všichni – oproti zvoucím informacím v průvodcích i na webu byl zavřený. Dlouhodobě. Prý pro špatný technický stav. Letmý pohled však stačil na zjištění, že oba ochozy jsou zcela v pořádku, ovšem celý vršek přecpán vysílací technikou. Což je zjevně skutečný důvod ignorace turistů. Náladu jsme si spravili na zajímavé litinové Goetzinger höhe. I přes adrenalinový třes poněkud přetížené kontrukce stály výhledy za to. Že je nedaleký Valtenberg v rekonstrukci jsme věděli již od Pavla Z., přesto bylo nutné stav prací zmonitorovat. Pilný stavební ruch naznačuje rychlejší pozitivní obrat než tragický Unger. Po 40kilometrovém přejezdu nás uvítal sluncem Mönchswalder berg s velmi příjemným panem provozním. Podobně hezký výhled nám nabídl i Butterberg u Bischofswerdy. Máselňák si jako místo pro sezdání vybral ve stejnou chvíli i čerstvý typicky německý manželský pár. Vyjet si nefalšovaným domovním výtahem na novotou zářící kovovou rozhlednu v polích a zeleni, s výhledem na pozoruhodné skalní útvary kolem Labe, jsme otestovali v Rathmansdorfu. Po vybílení žlutých pohlednic německých rozhleden a dalších zajímavých materiálů v ekologickém infocentru v Bad Schandau nás na oko mrzutý pan liftboy vyvezl historickým výtahem na vyhlídkové plato nad lázněmi Bad Schandau. Pak se již se zapadajícím sluncem roztočila kola mikrobusu směrem zpět k Děčínu. Na viděnou na podzim na další přeshraniční expedici Viva Schengen 5;) (akce: Pavel G.)

46. setkání KPR – 4. valná hromada KPR – Hustopeče

sobota 14. dubna 2012

IV. valné hromadě občanského sdružení Klubu přátel rozhleden předcházela návštěva historické věže hustopečské radnice, která umožnila zajímavý podhled na jihomoravské vinařské městečko. Poté již následovalo takřka pětihodinové jednání přítomných akreditovaných členů klubu. Po krátké rekapitulaci hospodaření a několika změn loňského roku zkušený slovenský kolega J. Hlatký připomínkoval některé problematické body ve stanovách. Následovalo krátké představení současných členů výboru a volba na místa uvolněná z výboru odstoupivšími M. Špádem a M. Eliášem. Oběma bylo za předchozí práci pro klub poděkováno, v případě prvního v jeho nepřítomnosti. Účastníci vybrali do výboru Jaroslava Fáberu a Juraje Hlatkého. Za editora Rozhlednáře pak R. Krejčíka a koordinátorku akcí H. Holubářovou. Poté se rozproudila živá debata nad budoucností, ze které vyplynula nutnost větší komunikace vedení s řadovými členy, přijetí etického kodexu člena klubu či potřeba více se snažit o vstup do příprav nových rozhleden, zejména v otázce jejich architektonické podoby. Klub vytvoří databázi například studentských architektonických návrhů, které bude potenciálním stavitelům nabízet. Valná hromada také odhlasovala jednorázový příspěvek 10.000 korun do sbírky na obnovu tragicky zničené rozhledny Hýlačky u Tábora. Fundraiseři klubu také začnou aktivně shánět sponzorské finance na obnovu zchátralých rozhleden, v prvním kole nejstarší rozhledny na Moravě v Uherčicích na Znojemsku. Na závěr výbor zvolil ze svých řad předsedu klubu P. Gejdoše a místopředsedu J. Fáberu. Pak již následoval pro zájemce výstup na moderní kostel a volná vycházka na zbrusu novou rozhlednu Mandloňový sad. Závěr přínosné a konstruktivní celodenní akce bohužel pokazilo řádění místních vandalských vykradačů aut na parkovišti pod rozhlednou. (více Rozhlednář č.23/2012, FOTO Dana V. + FOTO Jarda F.)

45. setkání KPR – Zahájení sezóny na zámecké věži Trmice + Větruše

sobota 7. dubna 2012

(akce: Martin Š., text nenalezen – pouze 1 obrázek)

44. setkání KPR – Rozhledny bez hranic – Česko-slovenské pomezí

sobota 3. a neděle 4. března 2012

Protože se osvědčila koncepce víkendových výletů KPR s cílem spatřit více věží a současně využít společného ubytování k neformálnímu posezení, vznikl návrh na další výlet, tentokráte na jihozápadní Slovensko. V duchu tématu jsme navázali zásluhou Heleny spolupráci s Jurajem Hlatkým z Matušova království a s Ing.arch.Martinem Kusým z Bratislavy. Ing.Kusého kontaktovala původně Helena s prosbou o návštěvu jeho vodárenské věže v Bratislavě. Ochotně souhlasil a sám navrhl, že nám zajistí ještě jinak přísnými bezpečnostními předpisy svázaný přístup na heliport Národní banky Slovenska. Do přípravy akce se vrhl s plnou vahou své osobnosti, a jak se později ukázalo, disponuje i značnou dávkou odzbrojujícího humoru. Především díky Ing.Kusému byl tedy oficiální program setkání v Bratislavě zajištěn. Juraj Hlatký zorganizoval báječně program druhého dne, vyzdvihnout musím zejména, jak (když selhal pokus o zajištění vstupu z naší strany) s využitím svých místních kontaktů a s vytrvalostí sobě vlastní překonal jinak nezlomnou bariéru technických předpisů vodárenské společnosti Trnava a umožnil nám zcela výjimečný přístup na místní vodárenskou věž. I jeho jednání s úřady v Trnavě o zpřístupnění Městské věže nepostrádalo dle pozdějšího vylíčení jisté prvky tragikomična a patří mu právem náš dík. V sobotu 3.3. tak vyráží z Prahy tři posádky: Ríša Krejčík s Alicí Krejčíkovou, Jarda Fábera s Alenou Nekulovou a Helenou Holubářovou, Dana Voříšková s panem Voříškem. Sraz je v 7:15 u Brna, zde přibíráme do aut Gepa a Elišku Bočkovou. Po krátké operativní poradě vyrážíme směr Hustopeče. Ještě před nimi máme možnost spatřit z dálnice více místních „viničních“ rozhleden. Naším prvním cílem je ale opuštěná čerpací věž mezi Velkými Bílovicemi a Pavlovicemi. Věž objevila Helena a je součástí hádanek na webu klubu. Kovová konstrukce nepůsobí zrovna nejpevnějším dojmem, navíc jí chybí spodní část žebříku. Tento nedostatek se mi sice jako nejakčnějšímu členovi výpravy daří překonat a dosíci tak žebříku, ale již pod jedním člověkem se konstrukce povážlivě pohybuje. Zkouším žebřík, ale po několika příčkách výstup raději vzdávám – konstrukce je dosti zkorodovaná a není zrovna nejpevnější. Po několika propagačních snímcích sestupuji bez dosažení horní plošiny. Na další cestě překračujeme hranice Slovenska a výlet tak dostává internacionální charakter. Vzhledem k dostatku času zajíždíme na ptačí pozorovatelnu u Adamovských jazer. Dřevěná věž se schodištěm s mezipodestou nabízí výhled na jezera, v tuto roční dobu dosud částečně zamrzlá. Pohled na modrou vodu a čistě modré nebe se sluníčkem je až kýčovitý. Pokračujeme dále do Bratislavy. V 10:15 se scházíme před jednou z výškových dominant Bratislavy – Národní banka Slovenska. Kromě již zmíněných jsme zde přivítali Radima z Vratimovské vodárenské věže se ženou a Juraje Hlatkého s rodinou. Zanedlouho dorazil i architekt Kusý se synem, kteří nám dohodli zcela mimořádný vstup na vyhlídkovou terasu. Ještě před vstupem řešíme pokus iniciativní Městské policie o odtah vozů dvou našich přátel. Dopadlo to dobře, stejně jako následná intervence pana architekta u ochranky NBS za naše tři předem nepřihlášené kolegy. Svým vtipným a přitom rozhodným vystoupením si pan architekt získal hned naše srdce. Výtahem vyjíždíme do nejvyššího patra a odtud ještě po schodišti až na terasu pod heliportem ve výši cca 100 m nad Bratislavou. Pohled odtud lze nazvat jako „dechberoucí“ a jistě nemluvím jen za sebe, když řeknu, že všechny ohromil. I díky nádhernému počasí máme Bratislavu jako na dlani a shodujeme se, že odtud můžeme už jít s výhledy jen dolů 🙂 Návrat nám ještě ochranka zpestřuje využitím vyhlídkového rychlovýtahu. Na úplný závěr návštěvy se dostáváme do atria budovy a zanedlouho se dozvídáme, že stojíme na zlatém pokladu Slovenska – v trezoru pod námi. Na povrchu pak model Eura se vsazenými neplatnými slovenskými korunami varuje před podobnými konci u nás… Přejezd na opačný konec Bratislavy na starou vodárenskou věž v areálu bývalých továren na třaskaviny. Přidává se k nám ještě Lenka Hradilová s rodinou, skupinu tak tvoří již 20 osob (včetně členů rodin). Věž zakoupil pan architekt Kusý a přestavěl horní patra na ateliér. Díky tomu je v plášti vlastní nádrže vyřezáno několik oken, další pohledy nabízí střešní terasa. Spodní část věže, členěná do několika pater, slouží zatím jako sklad ateliéru a je možno jí do budoucnosti využít. Kromě poutavého výkladu oceňuje naše skupina i možnost spatřit části dochovaného vybavení vodárenské věže. Velice zajímavým zpestřením je možnost využít pro sestup dolů nového požárního kovového schodiště, obtáčejícího věž. A bylo by škoda nezmínit, že v areálu továren stojí ještě smutnější dvojče této vodárenské věže, dosud chátrající a čekající na záchranu. Přejíždíme si zajistit ubytování, které předem objednala Dana. Ubytovna OAC odpovídá velmi příjemné ceně 7,5 EUR na osobu a bude dostatečným útulkem na noc. Zatím je ale teprve odpoledne a nás čeká přejezd do centra Bratislavy. Parkujeme v podzemních garážích OC Aupark. Odtud se přesunujeme po bývalém mostě SNP k centru a na Michalskou bránu. Část z nás si nenechá ujít možnost vystoupat na ochoz, oproti ranní NBS je podstatně níže, ale Hrad je odtud moc pěkný. Přesouváme se ke Staré radnici, výhled z ní si však vychutnala jen Helena. Ostatní využívají předvolebního mítinku KDH na náměstí a nechávají se korumpovat předvolebním gulášem a pivem. Příjemně najezená výprava se pak místo manifestačního odchodu k volebním urnám dělí na dvě části. Jarda, Alena, Eliška a Gep odjíždějí naplnit program Rozhledny bez hranic původně neplánovaným překročením hranice do Rakouska a návštěvou rozhledny Königswarte. Ríša, Alice, Helena a Dana pokračují v prohlídce Bratislavy okolo známého Čumila a dále přes korunovační katedrálu sv.Martina na Bratislavský hrad. Ten si v mírně oslabeném složení prohlížíme pod mým odborným vedením a užíváme si dalších výhledů na Bratislavu. Po návratu k autům následuje přejezd na Kamzík, kam skupina B doráží těsně před setměním a můžeme tak z oken vyhlídkové kavárny pozorovat mimo Bratislavy i vodní hladinu Gabčíkova a na západě ostré vrcholky Alp. Krátce po setmění dorážejí i výletníci z Rakouska, v družné zábavě užíváme pohledy na noční Bratislavu. Ty si následně odjíždíme ještě vychutnat na bývalý most SNP na UFO. Jako skupinka osmi lidí zjišťuje, že máme možnost dosáhnout skupinové slevy při počtu 10 lidí. Naše humorné čekání se záhy vyplatilo po příchodu dvou slovenských studentů, kteří se k nám přidávají. Noční pohledy z vyhlídkové střechy UFO nad restaurací jsou kouzelné a z bezprostřední blízkosti nám ukazují nasvícené centrum Bratislavy. Návštěvou UFO oficiální program prvého dne končí a jedeme na ubytovnu. Zde se část skupiny věnuje neformálnímu „posezení u mrkve“ do pozdních hodin.
V neděli využívám brzké hodiny před oficiálním programem k samostatné návštěvě nedaleké zříceniny hradu Biely Kameň. Mimořádně působivá ranní návštěva pustého hradu v nasvícení vycházejícím sluncem za zpěvu ptáků je zajímavým zážitkem. V 7:15 jsme již všichni pohromadě a po doplnění benzínu vyrážíme směr Štefánikova mohyla v Ivanke při Dunaji. Nevyrovná se sice monumentalitou ani vyhlídkou Bradlu, ale myslím, že malé zastavení nikoho nezklamalo. Pod vedením Juraje pak přejíždíme do Bernolákova. Nepodařilo se sice i přes maximální nasazení zajistit vstup do golfového areálu na soukromou rozhlednu, ale návštěva již opuštěné vodárenské věže na zříceninách hradu Čeklís je důstojnou náhradou – a věž na golfovém hřišti je odsud také vidět. Po malém přejezdu jsme v Senci. Chvíle volného času využíváme k prohlídce věžičky na dětském hřišti a většina z nás se zde vrací do dětských let a neodolá adrenalinovému sjezdu v lanovém parku. Ti rozvernější se ještě sklouzli na skluzavce z další věžičky. Hlavním cílem je ale penzion Lobster na Seneckých jazerech a jeho vyhlídková věžička. Díky vstřícnosti naší průvodkyně se můžeme podívat i do ubytovací části a na repliku pirátské lodi. Shodujeme se v obdivu celého areálu a v tom, že by se neztratil ani u moře. Na závěr prohlídky je nám umožněno malé posezení v restauraci s konzumací nápojů – a minimálně za sebe musím ocenit výtečnou horkou čokoládu. Současně zde dochází k předání objednaných magnetek s obrázky navštívených míst – za velice pěkný suvenýr můžeme opět děkovat Jurajovi – plánem je pokrýt nabídkou těchto suvenýrů památky Slovenska. I cena je velice příznivá a odpovídá našim TZ. Pokračujeme do Galanty, kde zastavujeme na Ranči na Stříbrném jezeře. Jeho hlavní dominantou je vyhlídková věž, tentokráte velmi netradiční s několika schodišti, z nichž ovšem pouze jedno vede až na vyhlídkovou plošinu. Jsou to ty… – ale ne, zkuste si to sami. Sám ještě navštěvuji menší věžičku na opačném konci areálu, sloužící jako vodárna. Na ranči obědváme a díky laskavosti Juraje Hlatkého jsme podarováni množstvím opravdu zajímavých materiálů o rozhlednách a zajímavostech příhraničních oblastí. Shodujeme se, že zde rozhodně nejsme naposledy. Dalším cílem je již výše zmíněná vodárenská věž v Trnavě, jejíž návštěvu vybavil s velkým nasazením Juraj poté, co Helena neuspěla vzhledem ke striktním bezpečnostním předpisům na výši zábradlí na plošině. Zážitkem je již samotný výstup po cca 200 schodech okolo čerpacího potrubí. Výhled na Malé Karpaty je úžasný, rozeznáváme i Smolenický zámek, na severu Jaslovské Bohunice a Hlohovec. Díky laskavosti našeho průvodce můžeme nahlédnout i do malé věžičky v areálu, která slouží jako nástavba nad 40 m hlubokou čerpací studní. Přímo v centru Trnavy je pak naším cílem Městská věž. Po vystoupání na ochoz můžeme obdivovat centrum Trnavy. To je na jednu stranu obklopeno takřka intaktně dochovaným prstencem hradeb a ukrývá památky, zejména mohutné kostely, na druhou stranu je tragicky znešvařeno několika strašlivými moderními vestavbami. Po prohlídce věže se ještě vydáváme s Gepem na obhlídku každý svého kostela – podle zájmu. Já obdivuji gotický kostel sv.Mikuláše a je co obdivovat – zejména nástěnné malby jsou úchvatné. Jen mě mrzí, že jsem tak nestihl rozloučení s Jurajem, který nás zde opouští. Alespoň tady mu znovu za vše děkuji a vyjadřuji naději, že jsme se neviděli naposledy. Ještě nás čeká poslední oficiální cíl – nová rozhledna u Cerové-Rozbehů, nedaleko od zříceniny hradu Korlátka. Většina z nás si jí představovala větší a vcelku se shodujeme i na málo vhodném umístění v sousedství mnohem vyšších elektrárenských vrtulí a kovového vysílače, které navíc opanovaly samotný vrchol kopce. Naopak ocenit lze její provedení s imitací kamenného zdiva. Zde oficiální část akce končí. Jarda s Alenou, Helenou a Eliškou míří přímo na Prahu. Zbytek výpravy míří ještě na rozhlednu Skalica na Batově kanálu, naše auto ještě se zastávkou u mohutného 27 m vysokého kříže u vesničky Rybky – postavili ho sami obyvatelé obce z dobrovolných příspěvků k miléniu 2000. Naše výprava navštívila celkem 19 objektů, z toho 16 věží či výškových budov (čísla se liší dle zájmů jednotlivců), najezdili jsme cca 940 km. (akce: Helena H./Juraj. H., text: Richard K., FOTO Dana V., pouze zde)

43. setkání KPR – Jižní Čechy

sobota 18. a neděle 19. února 2012

A je tady sobota 18.2. a s ní můj první dvoudenní výlet s KPR. Sraz naší skupinky kolem Pražských věží, která celou akci organizuje (speciální dík Heleně a Jardovi), je dohodnut v 7 na Smíchově. Scházíme se ve složení: skupina A – Já, Dana Voříšková a Helena Holubářová, druhé auto – skupina B – má Jarda Fábera s přítelkyní Alenou + Gep, navíc se přidal Dan Sedlák. Vyrážíme na Písek, silnice jsou proti očekávání po sněhové kalamitě z poloviny týdne pouze vlhké a sněhu poskrovnu. Do toho se vyjasňuje a otepluje až k 8°C. První zastávka v Písku, parkujeme u kostela a ve zbytkovém čase mířím s Jardou do města ke hradu. Rychlá vnější prohlídka a již máme sraz na 9 u kostela s výstupem na věž. Mimo jmenovaných se přidává nová členka Markéta, dále Whynot a Béďa s kamarádem. Vstup zajišťuje ochotný písecký věžník, bydlící dosud ve věži a díky instrukcím EU, z jejíž peněz se rekonstrukce prováděla, je vstup striktně zdarma. Výstup na věž kolem zvonů a výhled je pěkný – Velký Kamýk, Jarník, město, Boubín s Bobíkem, v dáli Plechý… Město jako z letadla. Po sestupu dolů svoji účast na další akci odvolávají Dan s Whynot. Já přibírám Markétu do auta a pokračujeme na Velký Kamýk. Parkujeme pod vrcholem předtím ještě zastávka u domu správkyně a ochotný prodej pohledů TZ a razítek. Nahoru cca 1 km procházka, sněhu pár cm. Rozhledna přístupná volně, shora Písek, Dobev s rybníkem, v dáli Myšenec a Jarník, Boubín, na pásmu za Pískem identifikujeme výrazně nad stromy vystupující novou rozhlednu Vysoký Kamýk. Vracíme se k autům, Jarda se odpojuje k návštěvě Sudoměře, my pokračujeme přes Písek, Protivín a Vodňany na Bavorov. Zastávka na náměstí na svačinu, venkovní prohlídka kostela – na dotaz u faráře prohlídka věže vyloučena. Zaujala i radnice na náměstí s věžovou nástavbou. Zde se setkáváme opět s Jardou, navíc přijíždí i Pavel Zhorný se ženou a Zdeněk Kulhánek s přítelkyní. Prakticky společně pokračujeme do Dubu nedaleko Strunkovic. Zde se přidávají i „Béďa+1“ a také Vláďa, kterého znám z pražských vycházek. V maximálním počtu 14 osob za celou akci společně navštěvujeme zámek v Dubu. Majitel pan Bogliatti jej koupil coby počínající ruinu a postupně opravuje. Musím se obdivovat jeho vůli, provází nás poničenou i opravenou částí a je to mimořádné dílo. Zlatým hřebem prohlídky je střešní věž s ochozem a hodinami. Podle slov pana majitele jsme „první a poslední skupina, kterou na věž pustil“, především vzhledem k problematickému stavu věže a schodiště a v neposlední řadě i komplikovanému přístupu přes dosud neupravené prostory a krovem. Tímto ještě jednou děkujeme majiteli za nevšední vstřícnost. Nádherná je hlavně nedaleká zřícenina Helfenburk, na západě dominuje Javorník. Po prohlídce jede Jarda do Čestice, Vláďa a Béďa s kolegou odjíždějí pryč, Markétu vezeme ke Strunkovicím na vlak. Pak pokračujeme přes Volyni do Němčic. Ohlášena je návštěva poškozeného altánu v zámecké zahradě, zaujala mě ale i válcová věž před zámkem, nejasného původu. Altán je i přes devastaci romantické místo. Zde se opět sjíždí čtyři auta a pokračujeme do Hoslovic. Incident s opilcem místního masopustu řešíme tím, že u aut zůstává pro jistotu hlídka. Hoslovice navštěvuji v krátké době podruhé, spatřen Javorník, Svatobor, Helfenburk… Po sestupu návrat druhou stranou přes vesnici. Odtud ve skupině přejezd do Vimperka, cestou vidět Mařský Vrch. Nad Vimperkem ještě vjezd do opuštěného areálu kasáren, jediné místo, kde jedeme po sněhu. Podle nápadu HH hledáme starou hlídkovou věž Špačkárnu, ale podle na místě získané informace je již demontovaná. Přejíždíme do Vimperka na ubytování v SOU, cena 200,-Kč na osobu. Ubytováváme se kolem 18 hodiny, poté vyrážíme do města do restaurace a na posezení, které zakončujeme díky velmi přátelské atmosféře až ve 23 hodin.
Neděle již není tak jasná, ale je stále celkem teplo. Po 7. hodině vyrážím s Gepem na sólo procházku do města. Výstup ke hradu, spatřena bašta Haselburk a zámek, ten je ale uzavřený. Pokračujeme do města na náměstí, místy se zastavil čas v 80. letech. Na náměstí dominuje zvonice, jinak město velmi nerovné a zjevně rostlé živelně, nikoli plánovitým založením. Vracíme se a v 8:30 již vyjíždíme všichni dále. Přejíždíme ve směru na Stachy, zastavujeme se u domova důchodců v Kůsově. Ve sjezdu k objektu opět sníh na silnici, dá se ale vyjet jinudy. Domov má několik věžiček, vzniklých jako nástavby výtahů, do jedné z nich nás ochotný správce pouští. Výstup je opravdu zajímavý – půdní schody a následné protahování úzkým otvorem. Výhled je díky nízké oblačnosti slabší. Ještě skupinové foto a pokračujeme zpět na Vimperk. Cestou dvě zajímavé věžičky na budově CHKO ve Stachách a hasičárně ve Zdíkovci. Pro odpor ve zbývajících autech se neplánovanou návštěvu nezdařilo realizovat. Pokračujeme přes Horní Vltavici a Lenoru na Soumarský most. Poslední úsek silnice opět trochu připomíná, jaké počasí ještě nedávno panovalo. To se nám ale připomíná hlavně na další cestě na nové naučné stezce přes Soumarské rašeliniště na novou rozhlednu. Cesta není prošlapaná a brodíme se po kolena (někdy i více, pokud se noha propadne) ve sněhu. Jarda statečně prošlapává cestu a nakonec jsme po cca 1,5 km u nové dřevěné rozhledny. Část z nás si během pochodu ve sněhu sáhla na dno sil, ale společné vyhecování udělalo své a všichni došli. Více než výhledy, které jsou vzhledem k nízké oblačnosti a zapadanému rašeliništi spíše nijaké, nás těší hlavně společné dobrodružství a dosažení nové rozhledny. Zdeněk dává kolovat lahvinku a je pohoda. Následuje kousek přejezdu do Volar a návštěva pěkné hasičské věže, dostupné několika kolmými žebříky. Opět tedy přístupová lahůdka, jako většina objektů dnešního dne. Pod věží se definitivně dělíme – Zhorní jedou do Prahy, oddělil se i Zdeněk (byť ne natrvalo, jak se ještě ukáže). Dana prosazovala návrat také, Jarda chtěl ještě ledový kostel v Německu, ale vzhledem k občasnému sněžení a celkově nízké oblačnosti nad horami ho vynecháváme. Domlouváme trasu Netolice-Pětnice. Pokračujeme přes Libínské sedlo, Prachatice a Vitějovice do Netolic, zde po krátkém hledání nacházíme cestu přímo nahoru k archeoparku s dřevěnou věží. Ta je ale zamčená a co horšího, v zámku někdo zlomil klíč a tak se nedaří přístup ani po přivolání starosty s klíčem a delší snaze Gepa o nápravu zámku. Také se tady znovu objevil Zdeněk. Naštěstí výhled na město je i z valu opevnění a od věže se nijak neliší. Většinu z nás zaujala nakloněná věž ve městě. Po svačině pokračujeme dále přes Písek a Blatnou na Pětnici. Ještě cestou je daleká viditelnost, rozhledna nám ale jen pokyne pětivteřinovým záběrem se sluníčkem a přijde sněhová přeháňka, která spolehlivě ničí výhledy. Škoda. Zde se definitivně loučíme a následuje jen závěrečný úsek do Prahy. V průměrném počtu 10 lidí (maximum až 14) jsme navštívili celkem 10 věží (Jardova skupinka 11-Čestice), najezdili 508 km. Vyzdvihnout musím také výbornou atmosféru jak na věžích, tak i při následné afterparty. Při těchto setkáních je sounáležitost členů KPR tou nejcennější devizou. Už se těším na další setkání. (akce: Helena H., text: Richard K., FOTO Dana V. + FOTO Jarda F., Obcasnik-1-2012)

42. setkání KPR – Olomoucké kostelní věže

neděle 29. ledna 2012

Zimní cesta KPR vedla na dva nejvýraznější olomoucké kostely – katedrálu sv. Václava s výhledem z hlavní věže ve výšce 82 metrů (!) a na výhled nejprve z vnitřního ochozu dovnitř a následně do krajiny ze severní věže baziliky na Svatém kopečku, včetně velmi působivého odpoledního zvonění přímo vedle hlav účastníků. 🙂 (akce a text: Helena H., FOTO Dana V., pouze zde)